17. června 1906:
S blížící se bouřkou bylo brzy zataženo a zvláště ve mlýně u Váňů ze všech stran obklopeném lesy byla téměř tma. Mlynářka jako obvykle dala nejmladší tři děti spát. Mlynář se starším synem Jendou starostlivě chodil po mlýnici, pozorně naslouchaje hustému dešti a vzdálenému hukotu valící se vody. Bouře neustále sílila, přibližovala se a prudký vítr lomcoval okenicemi. Ustrašená mlynářka vyběhla ze sednice, v tom přišel prudký náraz, okna se třásla, lampa stojící na stole se převrátila a vše pohltila hluboká tma. Druhý den ráno, ještě za tmy, vypravili se sousedé ke mlýnu. Tam se jim naskytla hrůzná podívaná. Celým širokým údolím se valila spousta pěnící, špinavé vody, která sebou brala vše, co se jí postavilo do cesty. Od včerejška již hodně opadla, ale přesto lidé s hrůzou pohlíželi na vrby a olše a na věci po nich rozvěšené a žasli, jak vysoko proud vody vynesl své oběti. Dobytek, trámy a kusy dřev vyvrácených stromů, pytle mouky z hořejších mlýnů, i utonulé lidi a malé děti. V místnostech, kde ještě včera stál a bělal se štít mlýnice, byly nyní jen trosky zdí, o něž se tříštily dravé vlny, pospíchající nezadržitelně dál. Nad tím vším stál samotný mlynář Jan Váňa, zoufale lomil rukama a smutně se díval na účinky té zkázy.
Povodeň je překvapila nepřipravené. Děti, jak je mlynářka večer uložila, spaly klidně v přístěnku vedle mlýnice. Voda je zatopila ve spánku, aniž by byly, co tušily. Mlynářka v okamžiku, jak stála nad schody vedoucí vodu do mlýnice, chytla se křečovitě zábradlí a zoufale se snažila zachránit. Prudký náraz valící se vody jí však smýkl dolů pod schody, kde stála a držela se trámu, až ji voda zatopila. Mlynář sám se synem Janem pohromě ušli. Jenda nespal s dětmi v přístěnku. V době, kdy zuřila bouře, byl s otcem ve mlýnici. Zachránili se oba na severním štítě mlýna, který jediný z celého stavení zůstal stát. Po celou noc na tu zkázu oba hleděli.
Lidí u mlýna přibývalo, každý se snažil nějak pomoci. Když voda trochu opadla, vynesli děti z trosek a položili je na trávu před mlýnem na rozestřenou pokrývku. Mlynářku samotnou nemohli dlouho najít. Konečně ji nalezli dole pod schody mezi trámovím mrtvou. Byla to velmi smutná podívaná, když ji kladli na trávník vedle třech dětí. Paní Váňovou i její tři děti uložili do společného hrobu k věčnému odpočinku na chotýšanský hřbitov.
Podle značek na stromech dostoupila voda až do výše 10 metrů a nadělala spoustu škody. Zahynulo mnoho dobytka, bylo zničeno mnoho majetku. Následky povodně se dlouho odklízely. Pomáhalo vojsko, hasiči, četníci. Po této povodni, o níž se rozlétla zpráva snad do celého světa, přicházelo na farní úřad do Chotýšan mnoho darů. Šatstvo, prádlo, obuv, potraviny i peníze. Došla pomoc až z Ameriky. Někteří z postižených však nedostali nic, pan farář Schmidt pomoc nespravedlivě rozděloval.
Mlynář Váňa poškozený mlýn opravil a později postavil odděleně i nové obytné stavení nad mlýnicí. Své neštěstí nesl statečně, podruhé se už neoženil. Hospodařil s dětmi sám, než předal hospodářství nejstaršímu synovi Josefovi.
