ZKÁZA BORKOVCOVA MLÝNA ANEB KŘEST MOTOROVÉ STŘÍKAČKY
(z kroniky Sboru dobrovolných hasičů v Divišově)
"... Zanedlouho byla přivezena motorka z nádraží v Českém Šternberku; nepomyslili jsme ani, jak záhy pojedeme k prvnímu požáru. Bylo to dne 5. listopadu loňského roku (1927), kdy po desáté hodině večení zazněly tichem chladné a tmavé podzimní noci děsné, v noční tu dobu tím děsnější zvuky signálu, kterým byl svoláván sbor ku pomocí nešťastným.
Rudá záplava, způsobená požárem, byla rozprostřená v šíři mnoha kilometrů po nebi na straně severní a nehádali špatně ti, kdož říkali, že hoří v Třemošnici. Již v nejbližší chvíli byli přiváděni koně, aby dopravili motorku ke zkoušce ohněm, kterou výborně přestála.
Po špatné, blátivé cestě lesem dostali jsme se k požáru. Borkovcův mlýn stál již v jednom plameni; oheň vznikl ve stodole a bylo nemožno zabrániti, aby se nerozšířil na těsně přilehlou mlýnici a obytné stavení.
Vody měli jsem tam dosti, ale nemohli jsme jinak, než motorku postavit v místech, kde bylo se nám broditi blátem po samé kotníky. Již jsou sejmuty navijáky a hadicemi, abych jich šroubení bylo připevněno na obou výpustných ventilech pumpy; pak s jedním ke stodole a s druhým k obytnému stavení utíkají, zatím co jiní připravují motor k práci. A již po druhém či třetím trhnutí klikou zaznívají pravidelné výbuchy spáleného plynu, vystřelovaného pístem z válců do výfuků. Vodu - vodu - vodu - jako by hovořil svými stejnoměrnými zvuky motor. A již nerozmýšleje se Bohouš Končelův, věčný ten nespokojenec s řádem tohoto světa, bez ohledu na bláto lehá na zem, aby mohl snadněji stáhnout spoj ssavice k ssacímu otvoru u stříkačky. Pak přidání plynu a uvolnění toku vody šoupátky do hadice bylo dílem několika jen vteřin a slova "sakramentský bláto - taky ste to moh sešroubovat někdo jinej!" pronesená zpod stříkačky zanikla, aniž byla někým uslyšena v hukotu motoru, pracujícího již skorem na plný plyn.
Ulevilo se všem, kdož ručními stříkačkami dodávali vodu, která stačila sotva na hájení chlévů, které byly vzdáleny několik málo metrů od hořícího stavení. Za několik minut zavládla na požářišti naprostá tma, neboť spousty vody motorkou do ohně vrhané plameny úplně utlumily. Jen zvuky vody narážející na ohořelé trámy obytného stavení a roj jisker rozežhavené slámy vzlétnuvších z trosek stodoly byly posledními projevy se světem se loučícího starého českého mlýna. Co pak bylo platno vyprávění všech těch, kteří stojíce kolem pracující motorky, říkali, že kdyby na místo ruční stříkačky měli zde tuto, snadno mohlo být obytné stavení i s mlýnicí uhájeno.
Byli jsme nuceni déle tří hodin nechat motorku v činnosti, ovšem již jen na menší běh, neboť spousty žhavého nevymláceného obilí v pernách stodoly bylo nutno rozhrabovat a ulévat. Rádi nám pak Třemošničtí poskytli potah k dopravě zmáčených hadic a stříkačky domů."
(Václav Košata: Padesát roků Sboru dobrovolných hasičů v Divišově 1878-1928. Divišov 1928)
