Další věkovitou stavbou na Práchovně je takzvaná Stará huť čp.103/II. Ve 20.století se též, podle soudobých majitelů užívalo označení „U Jelínků“ nebo „Hrdličkárna“.
Poprvé se v pramenech zmiňuje už roku 1534, kdy byla uzavřena smlouva mezi rokycanským purkmistrem a jistým Janem Boškem „o rozdělování rudy nacházející se na pozemcích k Aujezdu /dnes Kamenný Újezd/.“ Tato zpráva tedy navíc naznačuje, že přímo zde probíhala těžba železné rudy. Podle V.Šacha byla huť ještě starší. Jan Šára zase uvádí, že původní rokycanská huť stávala „pod Korečnickým mlýnem už ve 14.století.“
Při huti stál mlýn zvaný Starohuťský. Roku 1577 připadla huť M.Lindnerovi, který se oženil s A.Železnou, dcerou majitele známého zájezdního hostince Na Železné (čp.69/II) na Pražském předměstí. Po Lindnerově smrti se jeho žena provdala za P.Tendlera a ten po smrti manželky prodal mlýn a huť roku 1596 obci. Vzhledem k odlehlé poloze starou huť v roce 1784 nezasáhl zničující požár města. 1829 strhla velká voda huť i sousední hamr, takže obec nechala toho roku vše postavit znovu. Hamru, kde se vyrábělo různé železné nářadí, se říkalo také „lisovna.“
U domu fungovala dlouho obecní pila. Kromě samotného obytného domy bývalé hutě byla roku 1895 celá ze dřeva. Roku 1909 požádal její tehdejší nájemce, Václav Jelínek, obec o prodloužení nájemní smlouvy o 12 let. Město mu vyhovělo, ale s podmínkou, že dosud převážně dřevěné objekty pily zničené požárem přestaví na zděné. Jelínkův podnik byl úspěšný. Od počátku 1.světové války až do konce roku 1915 zde ovšem přerušena výroba.
V prosinci 1920 se uvádí, že dosavadní nájemce starohuťského mlýna čp.103/II František Jelínek dal obci k dispozici od srpna 1920 kotelnu, strojovnu, palírnu, kližírnu a truhlárnu. V některých budovách už zřízeny nouzové obecní byty. V srpnu 1925 tu existovalo 8 bytů.
Koncem dubna 1921 skončil nájem Františku Jelínkovi. Pak objekt převzaly městské železárny a zřídily tu lisovnu drobného nářadí. Ta ale brzy zrušena, protože nebyla výdělečná.
V červenci 1921 se uvádí, že obec plánuje upravit vodní dílo u čp.103/II a získat tak větší vodní sílu při prohloubení mlýnského náhonu pod čp.103/II.
V červenci 1924 schválilo zastupitelstvo města pronájem chlévu u čp.103/II A.Hejdukovi, obchodníkovi s železem na zřízení skladiště. Zatímco v samotném mlýnu obec po převzetí od nájemce Františka Jelínka zřídila lisovnu, chlév zůstával nevyužit. Při ohledání na místě ovšem zjištěno, že nejen že je střecha chléva děravá, ale i krov a trámy jsou poškozeny. Celkové náklady na nutné opravy vyčísleny na cca 3 000 Kč a měl je provést nový nájemce.
Už v srpnu 1925 se zastupitelstvo města zaobíralo návrhem na odprodej bývalého starohuťského mlýna čp.103/II. Objekt oceněn na 124 206,20 Kč. Městu doručeny čtyři nabídky na odkup, po zpřesnění podmínek prodeje zůstali jen 3 zájemci. Městská rada doporučila prodat budovu Josefu Kalivodovi za 126 000 Kč. Od areálu se měl oddělit park č.kat.2574 a dále část č.kat.2573 za továrním komínem od stávajícího dřevěného plůtku ke koupališti. Zarovnala by se tak hranice mezi dvorkem a sousední veřejnou promenádou v Alejích tak, aby zmizel výčnělek do Alejí. Návrh prodeje ale vzbudil značné kontroverze. Albert Kodytek s prodejem zásadně nesouhlasil, protože obec v minulosti investovala 400 000 Kč do zřízení lisovny a teď hodlala objekt prodat za pouhých 126 000 Kč. Kodytek navíc upozorňoval, že bude nutno vyřešit co se stávajícími nájemníky z čp.103/II. Ke kritice se přidal i František Zrzavecký, podle kterého bylo zřízení a následný krach lisovny v tomto objektu zásadní chybou a je prý nutno zjistit, kdo dal ke zřízení lisovny souhlas. Na to reaguje Jaroslav Bílý: zřízení lisovny bylo vnitřním rozhodnutím městských železáren. Zastupitelé nakonec přece jen prodej domu čp.103/II schválili. 28.srpna 1925 sice obecní zastupitelstvo rozhodlo o prodeji domu čp.103/II za 126 000 Kč Josefu Kalivodovi , ale proti prodeji podal Albert Kodytek a spol. stížnost k okresní správní komisi. Ta stížnosti vyhověla a vyžádala si posudek od zemské kanceláře pro revizi obecního a okresního hospodářství. Kalivoda mezitím odvolal svou nabídku na koupi objektu. V únoru 1927 se proto o budoucnosti čp.103/II jedná na zastupitelstvu znovu. Městské železárny prý uvažují o koupi objektu s tím, že by zde zřídily výrobu hutnických výroků. Městská rada navrhla obecnímu zastupitelstvu předat objekt městským železárnám za 2 000 Kč/rok. Albert Kodytek opět kritizuje obec. V lisovně údajně spadl strop, protože ho někdo ukradl. Kodytek se pozastavuje nad tím, že obec nemá nad budovou žádný dozor. Zastupitelstvo pak schválilo návrh městské rady na předání budovy železárnám. 27.července 1927 na schůzi městské rady požádány městské železárny, aby při výstavbě plotu na jižní straně u domu čp.103/II posunuly plot do pozemku za účelem rozšíření cesty č.kat.2953. 17.srpna pak na schůzi rady městská technická kancelář vyzvána, aby plot u lisovny na západní straně při jeho znovuzřizování postavila do regulační čáry.
Koncem 20.let také město krátce uvažovalo poblíž lisovny postavit činžovní komunální dům – takzvaný sociální dům. V polovině listopadu 1929 městskou radou obecnímu zastupitelstvu sice doporučeno schválit výstavbu sociálního domu na zahradě č.kat.139, která se nacházela na Pražském předměstí, na rohu Nerudova náměstí a Soukenické ulice. Ale rada navrhla, že pokud by tento pozemek nebyl vhodný, aby se jednalo o pozemku č.kat.2571 (budou-li městské železárny souhlasit s jeho záborem). 22.listopadu 1929 se konala stavební komise o umístění sociálního domu na pozemku č.kat.2571 a městské železárny se měly vyjádřit, jestli pozemek potřebují pro lisovnu. Pak se mělo rozhodnout, zda umístit sociální dům buď na pozemku č.kat.2571, nebo na pozemku u cihelny (varianta na Pražském předměstí už v té chvíli byla mimo hru). Tam ale bylo podmínkou zajistit, že dojde k výstavbě kasáren, protože sociální dům by se pak připojil na vodovod a kanalizaci do kasáren. Zároveň koncem listopadu 1929 schválena městskou radou částečná změna projektu sociálního domu dle návrhu J.Žoura. Nakonec sociální dům skutečně vyrostl na Jižním předměstí v Jeřabinové ulici čp.431/II.
Železárny v podniku čp.103/II provozovaly výrobu lopat. Ale smělé plány, snad podpořené tehdejší konjunkturou železářského průmyslu, se nedokázaly přetavit v životaschopný podnikatelský záměr. V roce 1930 konstatovalo zastupitelstvo, že lopatárna (dříve lisovna) je trvale ve ztrátě. V období 1.říjen až 31.prosinec 1927 dosáhla ztráta 300,65 Kč, za rok 1928 15 946,27 Kč a za rok 1929 se ztráta prohloubila na 25 062, 34 Kč.
V srpnu 1931 jedná obecní zastupitelstvo o prodeji lisovny čp.103/II. Městská rada vypsala veřejné ofertní řízení s termínem do 1.srpna 1931. Ozvali se 3 uchazeči. Rada pak doporučila obecnímu zastupitelstvu pronajmout objekt Karlu Štorkánovi za 14 000 Kč/rok. Dům čp.103/II – se skládal z provozovny kovaných lopat, skladu lopat (vchod z lopatárny vlevo), 1 budovy s přiléhajícím továrním komínem používané jako lisovna (vchod z lopatárny po 9 schodech nahoru), skladu surovin (stodola), přístřešku na dvoře a dvorku. V samotném objektu dále existovaly nájemní byty (ty ale nebyly předmětem pronájmu).
Na pozemku u lisovny v letech 1929-30 cvičila v létě Jednota proletářské tělovýchovy. V listopadu 1932 projednává zastupitelstvo města nabídku Jaroslava Srba, který má zájem o pronájem pozemku č.kat.2571/2 sousedícího s nádvořím městské lisovny. Pozemek prý donedávna pronajat na letní cvičiště Jednoty proletářské tělovýchovy, měl plochu 3 029 čtverečních metrů. Pronájem schválen. K pronájmu pozemku č.kat.2571 se pak Jednota proletářské tělovýchovy ještě jednou vrátila. 7.dubna 1937 požádala o pronájem na cvičiště. Zahrada u lisovny o ploše 3 029 čtverečních metrů prý dříve pronajata jako skládka a v roce 1936 na trávu. 28.května 1937 městská rada doporučila pronájem ke schválení a v červnu 1937 schváleno na schůzi obecního zastupitelstva.
Mezitím se začal komplikovat vztah obce a nájemce lisovny Karla Štorkána. Ten v roce 1932 začal platit se zpožděním a požadoval slevu z nájmu. Od počátku roku 1934 už žádá Štorkán o konec nájmu. Vypsáno nové ofertní řízení, do kterého se přihlásili dva uchazeči. E.Švamberg, dílovedoucí, bytem čp.451/II nabídl 5 000 Kč ročně a Josef Knotek, bytem Borek u Rokycan, nabídl 4 000 Kč ročně. Městská rada doporučila ke schválení pronájem Švambergovi a v říjnu 1934 to schváleno na schůzi obecního zastupitelstva.
25.září 1936 se městská rada usnesla o změně v osobě nájemce lisovny čp.103/II. 9.srpna 1936 totiž Emanuel Švamberg požádal o ukončení nájmu se zřetelem na neutěšené výrobní poměry. 13.srpna 1936 městská rada konstatovala, že ukončení nájmu je možné jen, když se podaří pronajmout jiné osobě za stejných podmínek. 24.září 1936 nabídl V.Šilinger z mechanicko-vahařského družstva od 1.října 1936 převzít nájem objektu. V září 1936 jedná o změně nájmu jako o pilném návrhu obecní zastupitelstvo a schválilo ji.
V březnu 1937 se ale lisovna řeší na obecním zastupitelstvu znovu. 30.září 1936 se sice obecní zastupitelstvo usneslo pronajmout lisovnu čp.103/II Výrobnímu družstvu kovosdružených odborů v Božkově, což schváleno okresním výborem 24.listopadu 1936, pronájem ale nerealizován, protože družstvo nesložilo kauci. Objevil se nový zájemce Antonín Titl, který chtěl pronájem podniku do 31.prosince 1940. 28.ledna 1937 městská rada doporučila ke schválení. Na schůzi obecního zastupitelstva sice Josef Tyrpekl žádá z nájmu vyjmout hlavní budovu, kde je několik dělnických nájemníků, ale obecní zapisovatel reaguje s tím, že to nejde vyjmout z nájmu obytnou budovu, protože každý podnikatel chce mít závod u svého bytu. Nakonec pronájem schválen.
4.března 1938 městská rada doporučila zprostit E.Švamberka nájmu lisovny k 31.prosinci 1937. Antonín Titl, kterého si Švamberk opatřil jako zástupce dle usnesení obecního zastupitelstva z 16.března 1937, už totiž nemohl využívat výrobní kapacitu podniku. Ukončení nájmu schváleno v dubnu 1938 na schůzi obecního zastupitelstva.
Nepříliš dobré výsledky lisovny a skomírající zájem o pronájem vedly obec v roce 1939 k prodeji celého podniku. Prodán pozemek č.kat.393 o ploše 2 361 čtverečních metrů, skladiště č.kat.2573 o ploše 292 čtverečních metrů, pastva č.kat.2572 o ploše 290 čtverečních metrů, skladiště č.kat.2571 o ploše 3029 čtverečních metrů a část mlýnského náhonu č.kat.2977. O odkup se ucházelo pět zájemců: Božena Čihulková (majitelka čp.454/II, nabídla 115 000 K), Josef Heicl (tesař z Holýšova, nabídl 125 000 K), Matěj Hrdlička (majitel bednářského závodu v Rokycanech, nabídl 130 000 K), Josef Svejkovský (ze Zbiroha, nabídl 130 000 K) a firma V.Zeithaml z Prahy (15.června 1939 se dotazovala na podmínky prodeje, ale pak už se městu neozvala). 30.června 1939 městská rada doporučila ke schválení prodej v dražbě za vyvolávací cenu 130 000 K 17.července 1939 obecní finanční komise nesouhlasila s vyvolávací cenou, je prý nízká V červenci 1939 se věc dostala na pořad jednání obecního zastupitelstva. Franrišek Lorenz nebo Václav Krátký nedoporučují prodej, obec by se prý neměla zbavovat nemovitostí. Naopak Josef Basák říká, že lisovna chátrá, a je pro prodej. Starosta Hejrovský na podporu prodeje informoval o ekonomických aspektech prodeje. Hrdlička prý chce lisovnu koupit pro rozšíření svého závodu, i Svejkovský tu chce rozšířit výrobu (teď má 36 zaměstnanců) a Heicl tu chce zřídit pilu. Starostovy argumenty podpořil i František Kučera. Obec prý chtěla stejně lisovnu prodat už v roce 1938. Prodejem se podpoří průmyslový rozvoj obce. Josef Nový dodává, že lisovna obci nepřináší zisk. Rudolf Šlesinger zase použil analogický příklad: když prý bývala huť Ježek v majetku obce, muselo se na ni doplácet. Teď je soukromá a je v ní obnovena výroba. František Lorenz trval na svém, obec prodává, co předchozí generace nakoupily, a dělá chybu. Obec by prý naopak měla kupovat nemovitosti a ukazuje to na příkladu Hammerovy pily na Jižním předměstí, kterou obec nechtěla koupit a nyní jde o výnosné pozemky určené k parcelaci. Nakonec ovšem většinou zastupitelstva schválen prodej.
3.ledna 1940 povolil dražbu lisovny čp.103/II okresní soud. Dražba provedena 12.ledna 1940. Objekt získal Matěj a Marie Hrdličkovi za 153 800 K. Roku 1940 tu manželé Hrdličkovi zřizují bednářskou dílnu.
V poválečné době tu nějaký čas umístěno jedno z pracovišť státního statku Rokycany. Na podzim 1958 rada MěstNV odmítla plánované ustájení dobytka v objektech „U Jelínků“. V listopadu 1962 už ale U Jelínků uváděny stáje pro dobytek, spadající pod státní statek. Prý tu ale byla velmi nízká dojivost. Ještě na mapě z roku 1968 tento areál evidován jako Státní statek. Později, ještě před rokem 1989 tu umístěna čistírna oděvů, od roku 1994 pekárna firmy ROTH, s.r.o.
V roce 1970 provedena demolice „Hrdličkárny“, tedy starého obytného traktu objektu čp.103/II. V domě byly 2 bytové jednotky. Nynější dům čp.103/II otočený do parku V Alejích je patrový objekt s mělkou sedlovou střechou, jehož tvář určila nevkusná socialistická přestavba.
