Název mlýna vzbuzuje úvah, že kromě obilí se v něm drtila kůra pro potřeby koželuhů:
Tříslo (koželužství)
https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99%C3%ADslo_(ko%C5%BEelu%C5%BEstv%C3%AD)
Tříslo je přípravek získaný z rozdrcené kůry stromů či jiných částí rostlin, který sloužil k vydělávání kůží, při jejich přeměně na useň. Tříslo se k činění kůží používalo již ve starověku a takto vydělané kůže se našly i v egyptských hrobkách. Na našem území lze tuto technologii doložit archeologickými nálezy z období Velké Moravy, kdy se dochovaly činící jámy, ve kterých se kůže louhovala. V současnosti se v Evropě tato technologie používá jen zřídka.
Hlavní účinnou složkou třísla jsou třísloviny (taniny), což jsou rostlinné polyfenoly, které sráží proteiny. Kůže se po zbavení srsti a dalších organických částí ponořila do roztoku třísla a vody. Kromě jam vymazaných jílem se od středověku používaly i sudy a kádě. Doba činění závisela na síle kůží a mohla trvat od několika měsíců až po tři roky. Podle druhu použitého třísla získala kůže rozličnou barvu (žlutou, hnědou, červenohnědou apod.). Tento postup zůstal téměř nezměněn až do 2. poloviny 19. století, kdy technologický rozvoj umožňoval zkrátit dobu činění přidáváním různých chemikálií a tradiční způsoby začaly nahrazovat nové postupy. Od konce 19. století se začaly používat soli chromu a další chemické látky. Činění kůží pomocí tříslovin bylo nicméně obvyklé ještě v 1. polovině 20. století.
Tříslo se připravovalo nejčastěji z kůry stromů. Z listnatých stromů se na tříslo ve starších dobách používaly dub, buk, jilm, javor, jírovec maďal, olše, bříza a vrba, z jehličnatých stromů smrk, jedle, borovice a modřín. Nejvíce tříslovin obsahuje dubová kůra (6-16%) a kůra smrková a jedlová (7-16%), přesto se nemohou vyrovnat s hodnotami z jižních stromů, které jich obsahují nepoměrně více. Naopak tříslo z ostatních jmenovaných stromů bylo ještě méně hodnotné. Proto během průmyslového rozvoje v 19. století výroba třísla v českých zemích značně upadla a omezila se jen u několika producentů na smrkovou a dubovou kůru.
Tříslová kůra se získávala obyčejně z 15-20letých stromů pěstovaných v nízkých lesích, tzv. loupenicích. Kůra se loupala jak na ještě stojících stromech určených ke skácení, tak i na poražených kmenech. Kmeny se zbavily větví a před samotným loupáním se kůra rozřízla po délce až na dřevo.
Ze starých stromů se kůra loupala už na jaře, ale nechala se viset na stromech do podzimního kácení. Nebo se stromy porazily během ledna a února, nechaly se ležet a pak se slouply. Loupání probíhalo dřevěným nebo železným loupačem podobným ploché lžíci, ale také sekyrou.
Poté se kůra nechala schnout. Buď zůstala k usušení viset na stromech, nebo se sušila sloupaná. V lese se postavila do panáků (podobně jako snopy slámy), případně se také sušila na kozách nebo v zakrytých budkách jako len. Dosoušení pak probíhalo u kamen v domech. Sušením ztratila kůra starých stromů asi 30% a mladá kůra až 50% váhy a obě zhruba 10% objemu. Výnos dubové kůry činil asi 60-90 q na hektar, záleželo na smíšeném lese, ale i době a způsobu loupání.
Drcení třísla probíhalo ve mlýnech. Stoupy na drcení třísla bývaly součástí běžných mlýnů nebo se jednalo o speciální mlýn zvaný tříselník. Usušená kůra se v mlýně pomocí cepů roztloukla na menší kousky, které se vkládaly do stoupy. Rozdrcená kůra se prosévala a hrubá drť se vracela do stoupy k dalšímu, dokonalejšímu rozdrcení. Teprve poté bylo tříslo hotové.
HISTORICKÉ DROBNOSTI KRAJE
Karel Platzer: ZANIKLÉ OSADY NA VLTAVOTÝNSKU
DOUBÍ
Zaniklé Doubí byla kdysi ves 8 km vjv od Týna nad Vltavou. Již Sedláček soudil, že po ní zbyl Dubový Mlýn u Sobětic. A po něm převzal tuto lokalizaci Profou.25) Roubík ji pozměnil v tom smyslu, že mlýn následoval až po vesnici.26) Toto určení polohy osady, o níž je nejstarší zmínka z roku 1511, nemůže být správné. V berní rule z roku 1654 je totiž uvedeno: „Doubí, pustá roku 1618, v ní bývalo 5 láníků, nyní panský dvůr“. Tedy nikoliv mlýn, ale dvůr. Mlýn Dubový se ostatně připomíná až roku 1603, tedy ještě před zánikem Doubí. Tehdy se po něm psal Hynek Sedlecký z Oujezda a ve Mlýně Dubovým. Mlýn měl tedy jiného majitele než ves Doubí. Editoři Popisu Čech r. 1654 uvádějí, že zaniklá ves ležela na katstru dnešní obce Horní Bukovsko a není totožná s Dubovými Mlýny u Sobětic. Z obou osad byl vytvořen panský dvůr, od něhož roku 1690 podstoupena panská pole chalupníkům; v rektifikační fysi se nově usedlí nazývají Horní Bukovsko a Doubí (10 zahradníků a 27 strychů), ale převládlo prvé jméno.27)
Je třeba upozornit, že Mlýn Dubový zanikl před rokem 1671, neboť v matrice fary Modrá Hůrka se uváví, že 2. března toho roku zemřela Anna, manželka Jiříka Zlamkolo, posledního mlýnáře z Dubovýho. 28)
Odkazy:
25) A.Sedláček, Místopisný slovník historický království Českého. Praha (1908), s.156
26) F. Roubík, Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách. Praha (1959), s. 57
27) Berní ruka. Popis Čech z r. 1654 I, s. 82
28) K. Geringer, c.d., Method 21, 1895. s. 40
