Archeologické výzkumy v jižních Čechách, 24/201
Jiří Fröhlich – Daniel Kovář – Jiří Pešta:
Zaniklý obilní mlýn na Blehovském potoce u Osletína na Milevsku
(Výpis)
V r. 2009 prohlédli Fröhlich a Kolář místo popisované minulými badateli a zjistili, že se jedná o zaniklý mlýn. Stál na levém břehu potoka v hlubokém údolí západně od Osletína. Archivní rešerší třetího z autorů se podařilo zkoumané relikty s největší pravděpodobností ztotožnit s pozůstatky mlýna nazývaného v historickýh pramenech Strejcovský, později Práškovský. Prostor, kde mlýn stával příslušel nejpozději od r. 1787 k nedaleké vsi Zbislavi. Obě vesnice od svého založení až do poloviny 19. století patřily k milevskému klášteru. Z gruntovních knih, které byly založeny v letech 1580 a 1652 a vedeny mimo jiné pro Osletín a Zbibislav, je těsně před zápisy vsi Osletín umístněna samostatná rubrika pro mlýn Strejcovský. K Osletínu je Strejcovský mlýn – spolu s mlýnem Vášovým a Hrůzovským – počítán i v registrech na prodej milevského panství z r. 1580 a v popisu panství z r. 1572. V gruntovní knize, do níž se začalo zapisovat roku 1712, je již Strejcovský mlýn, tehdy dávno zpustlý, evidován mezi nemovitostmi vsi Zbislavi. V okolí Osletína či Zbislavi se v 16.-17. století ovšem nenacházel pouze Strejcovský mlýn, ale ještě tři další mlýny náležící k milevskému panství: Vášův, Buriánovský (později Nový mlejnek či U Cmuntů) a Hrůzovský (Hrůza). Všechny tyto mlýny mají samostatné záznamy a tak lze vyloučit, že by přívlastek Strejcovský patřil některému z nich. Strejcovský mlýn podle dochovaných pramenů zanikl v polovine 17. století a nebyl obnoven.
Mlýn Strejcovský se v pramenech poprvé vzpomíná 25. července („středu den svatého Apoštola Božího) roku 1565, kdy jej Magdalena ze Šternberka a na milevském klášteře, vdova po držiteli milevského panství Janu starším ze Švamberka, prodala Šebastyánu Mlynáři za 90 kop grošů míšeňských. V příslušném zápisu je zmiňován i předchozí držitel mlýna Jiřík Strejc, po jehož smrti mlýn odúmrtí připadl do držení řečené „paní Magdaelny“. Tento Jiřík Strejc je zřejmě totožný s Jírou Strejcem, jež je v artikulích cechu řemesel pekařského, mlynářského a sladovnického městečka Milevska z 25. ledna 1555 uváděn mezi přespolními mlynáři, kteří patří do cechu.
Nástupce Jiříka Strejce, nazývaný Šebesta Mlynář, v držení mlýna dlouho nezůstal. Již o velikonočních svátcích roku 1567 prodal mlýn Matěji Práškovi Mlynáři za částku 115 kop grošů míšeňských, z nichž 25 kop příslušelo prodávajícímu, zbytek milevské vrchnosti. Matěj Prášek jemuž se po mlýně též říkalo Strejc, veškerou kupní sumu doplatil 5. dubna („v outerý velikonoční“) r. 1580, kdy se stal plnohodnotným držitelem mlýna.
V registrech milevského panství z r. 1580, která v souvislosti s jeho chystaným prodejem jsou podrobně uvedeny veškeré povinnosti držitele mlýna vůči vrchnosti v českých groších:
Matěj na Strejčkově mlýně při svatém Jiří XVI gr.
při svatém Havle XVI gr.
berně vánoční XVI gr.
omlýnného při svatém Havle III gr.
Vedle starší varianty Strejcovský se však mlýn po Matěji Práškovi začal označovat též jako Práškovský. Tento název je poprvé uveden roku 1628, kdy pověření odhadci Václav Fištulatér a Jiří Vodňanský sepisovali „svršky a nábytky všelijak v tom mlejně“ po zemřelé hospodyni Markytě Práškové.
Krátce nato, 28. září 1630, provedli přizvaní mlynáři Jan Karvášek, Jíra Krajíc, Říha z Kvěchova a Jakub z Božetic na příkaz vrchnosti (jíž byla od r. 1622 strahovská premonstrátská kolonie) šacuňk „Práškovského“ mlýna. Podle „jejich dobrého svědomí a uznání“ byla nakonec mlýnská budova „se dvěma mlejny, na nichž kameny, železa jsou, stupy k tomu jsouce hrubě spuštěny“ oceněna na částku 90 kop grošů míšeňských.
Dne 10. dubna 1647 byla pokřtěna Markéta „z Práškového mlejna“, dcera Jana Práška a jeho ženy Kateřiny. R. 1652 pozůstával na „Strejcovském“ mlýně, který již rok předtím připadl do přímé správy vrchnosti, jakýsi Jan Železný. Na mlýn se dostal v neznámé době sňatkem s vdovou Maruší Práškovou, která byla v předchozím manželství provdána za syna již zmíněného Matěje Práška, ale roku 1652 již nebyla mezi živýni. Z prvého manželství po ní zůstaly dvě dcery: Kateřina, která měla za manžela milevského fišmistra Jana Kuchaře a jíž byl její dědický podíl („jalovice a bejk“) vyplacen ještě za života matky a Dorota, která „na poctivosti své jest zmařena, a tak týž mlejn k šacuňku přijíti musí. Komu by odtaď co přináleželo, se k uvážení Jeho Milosti Pána pozůstavuje“. Je možné, že Jan Železný je totožný s Janem Práškem r. 1647 a zmíněná Kateřina byla jeho druhou ženou, s níž se oženil po smrti Maruše Práškové.
Již r. 1656 je mlýn uváděn jako pustý, osudným se pro něj stal až 15. březen roku 1657. Jak se píše v gruntovní knize, toho dne „přišel ten mlejn skrze nedbalost na něm pozůstávajícího sirotka Řehoře k spuštění, ano i ke spálení“. Zmíněný Řehoř podle všeho nebyl dobrým hospodářem, vrchnost mu vedle zpustnutí a vyhoření mlýna rovněž vyčítala, „že nižádnejch ourokův a kontribucí neodvedl; to všechno zanechává s k dalšímu rozvážení a téhož mlejna opatření“.
