Asi 300 metrů níže se pak nachází Dolní Podkozský mlýn, též Fajmanův mlýn (dříve č.p. 2, nyní 61, Ptice). Ten je doložen k roku 1592. Během 18. století se na tomto mlýně - panském - uvádí rod mlynářů Konvalinků. Na počátku 20. století byl majitelem jistý Hořovský. Do jeho rodiny se přiženil pan Živnůstka, jehož dceru si vzal Fajman, který byl ve mlýně stárkem. Těm patřil mlýn až do znárodnění. Na přelomu 20. a 21. století byla ve mlýně restaurace. Od roku 2011 náleží, stejně jako Horní Podkozský mlýn, multimiliardáři Petru Kellnerovi, resp. manželce Renatě. Součástí mlýnského areálu jsou i rozsáhlé pozemky, které jsou hermeticky uzavřeny vysokou zdí.
Paradoxem je, že Horní Podkozský mlýn je v Dolním Podkozí a Dolní Podkozský mlýn zase v Horním Podkozí, mlýny jsou nazvány totiž podle toku potoka.
K Dolnímu Podkozskýmu mlýnu (Fajmanovu mlýnu) se vztahují následující zprávy. První zprávy před rokem 1618 vypovídají, že tu mlynář Jiřík Landa seděl "v hospodářsky nezadluženém a zaplaceném mlýně", ale Bůh ví, co se stalo s Jiříkem Landou a jeho potomky hned na začátku války. Mlýn od roku 1620 osiřel a zpustl." Pravděpodobně se na osudu všech podepsala Třicetiletá válka.
Další zpráva je z počátku 20. století, kdy se do rodiny Hořovského přiženil pan Živnůstka, ředitel nějakého cukrovarnického podniku, velice bohatý pán z Prahy. Ten měl dvě dcery, velice afektované slečny, a postavil jim roce 1925 u mlýna tenisový kurt. Vesničané z Podkozí se na tenis chodili dívat jako na nějakou vzácnou podívanou. Pak Živnůstka zemřel, jedna dcera se provdala za plukovníka československé armády a nikdy už do mlýna nepřijela. Druhá dcera se také provdala a později ovdověla. Fajmanovi, který byl ve mlýně stárkem a byl ženatý, vdova padla do oka. Svoji manželku, která byla velice hodná ženská, utrápil. Byl to jeho záměr a tak dlouho mluvil do Živnůstkovy dcery, až si ji vzal. Pak se zase rozvedli. Mezi Fajmanem a Živnůstkovou bylo šest dětí, dvě Fajmanovy, dvě Živnůstkové a dvě jejich společné. Fajman byl hrozně chtivý majetku a za války šmelil. Do mlýna jezdilo kladenské gestapo pro mouku, kterou jim musel dávat. A kryl si záda na všech stranách. Do jedné, té nejnovější Sokolské chaty v Mirodolu se prokopal a měl v ní skrýš pytlů mouky. Po válce na něj spravedlnost dokročila a dostal malý dekret. A tím to skončilo. Pak všechny mlýny komunisté zrušili a Fajman, se kterým se mlynářka rozvedla, přežíval v Podkozí v nějaké chaloupce a našel si místo v gramofonových závodech v Loděnici, kde byl zaměstnán při drcení směsi na lisování gramofonových desek. Mlel vlastně pořád, ale "černou mouku".
Trampové z místní Osady Starý Potok naopak vzpomínali na mlynářku Fajmonovou, která pro okolní chataře vařila obědy, které ve válečném nedostatku byly velice vítány. Oběd stál 14 Kč a nebyly za něj vyžadovány potravinové lístky a kromě masa si každý mohl nabrat jídla kolik snědl. Na cestu domů ještě každý dostal jednu velkou buchtu s mákem, povidly nebo s tvarohem.
O mlýně mi kdysi vyprávěla, dnes již nežijící paní Veverková (matka Jany Dolanské z Podkozí), tuto pověst: V dávných dobách, kdy ještě mlynářské řemeslo vzkvétalo, přišli do Dolního Podkozského mlýna jednou navečer dvě putující jeptišky. Požádaly o nocleh s tím, že putují podél potoka do Sv. Jana pod Skalou. Mlynář je pozval k večeři a tak zasedly s mlynářskou rodinou a celou mlynářskou chasou ke stolu. Mládkovi ve mlýně ale bylo podezřelé, že jeptišky mají na ženy moc velké nohy. Svůj poznatek si ale nechal pro sebe. Mlynář jim poskytl komoru na spaní s oknem, které vedlo nad mlýnské vantroky (kamenný žlab, kterým se přivádí voda na vodní kolo). V komoře byly dvě postele. Pod jednu postel však ústila padací dvířka z mlýnice. Mládek se hned po večeři od společného stolu vytratil a vlezl dvířky pod postel a tam čekal. Jeptišky vešly do pokoje, ale ke spaní se nechystaly. Mládek pod postelí pořád vyčkával. Kolem půlnoci jedna z jeptišek sáhla do vaku a vyndala z něj dětskou ručku z nekřtěňátka: „Všechny prsty jsou tmavé, jen jeden svítí. To znamená, že všichni spí, jen jeden je vzhůru. Bude to asi někdo v čeledníku, ale ten nám nevadí.“ Na tato slova obě jeptišky shodily své hábity – byli to chlapi. Jeden opustil světničku. Druhý se vyklonil z okna nad vantroky a začal houkat jako sýček. Na toto znamení se z okolních strání začali sbíhat lupiči. Mládek na víc nečekal. Vyskočil zpod postele a chlapa vykloněného z okna shodil po hlavě rovnou do vantroků. Ten si srazil vaz. Druhý chlap zatím na dvoře otevřel bránu a lapkové se hrnuli do mlýna. Nastala bitka, protože mládek zatím vzbouřil všechny domácí obyvatele. V bitce zahynula celá mlynářova rodina, jen mlynář se zachránil. Když si uvědomil tu hrůzu, pomátl se na rozumu, mlýn proklel a podpálil. Na památku tohoto masakru prý byl do nově postaveného mlýna dalším mlynářem vestavěn do některé zdi kamenný kříž. (Pokud by na této pověsti bylo něco pravdy, pak by potvrzovala náhlé zmizení Jiříka Landy a jeho potomků ze mlýna na počátku třicetileté války). Podle pověsti se prý žádný majitel mlýna nedožije 60 let. (Obyvatelům mlýna se opravdu prokletí nevyhnulo: Jeden z členů rodu Fajmanů se oběsil, ale ani jiní neměli štěstí. Posledního člena rodu ranila mrtvice v autě ve věku 59 let, když měl mlýn restituovat. V roce 2021 ve věku 56 let zahynul u ledovce Knik v Chugach Mountains na Aljašce nejbohatší Čech, majoritní vlastník holdingové společnosti PPF Group, Petr Kellner .... Co dodat, z toho opravdu mrazí.)
Za války se ve mlýně vařilo pro veřejnost a na obědy tam chodili trampové, protože cena oběda byla víc jak lidová. Mlynářka si od strávníků brala pouze lístky na maso a od ostatního každý dostal kolik snědl. Vrcholem oběda prý bývala podle svědectví pamětníků buchta velká jako cihla.
