Velkostatek Zbiroh byl prodán prodán 21. července 1868, kupujícími tehdy byly Samuel Simundt, komorní rada v Berlíně a Vinzenz Kirchmayer, bankéř a prezident Obchodní komory v Krakově.
V jejich vlastnictví však dlouho nezůstal, neboť ti jej téhož roku prodali Bethelu Henrymu Strousbergovi za 9,4 milionu zlatých. Ten se ale dostává do finančních těžkostí již na přelomu roku 1870/1871. Ty však dokáže ještě na krátkou chvíli ustát, ale roku 1873 jsou již pozastaveny práce v jednotlivých podnicích a o dva roky později je krach „Krále železnic“ dovršen.
Po jeho bankrotu kupuje mirošovský zámek včetně hutního podniku v Hrádku, od Vídeňské hypotéční banky, v roce 1879 Josef kníže Colloredo-Mannsfeld. Ten se hutních provozů velmi záhy opět zbavuje.
V roce 1881 prodává hamr manželům Pavle a Františkovi Pechovým. Na koupi se podílel i tehdejší slavný herec Jindřich Mošna, který svému švagru půjčil 3300 zlatých. Tato půjčka se ale stala budoucím kamenem úrazu. Mezitím v roce 1883 byla podána žádost na přestavbu části hamru na mlýn o třech složeních.
V prosinci téhož roku byla provedena kolaudace. Hamr, který měl původně 3 kola na svrchní vodu o průměru 1,5 metru a šířce 0,8 metru se změnil na mlýn se 4 koly stejného průměru, přičemž jedno kolo pohánělo stále kladivo hamru a 3 kola byla mlýnská. Vantroky byly proto prodlouženy o 2 metry.
Podnikání se ale manželům Pechovým příliš nevedlo a brzy se dostavily potíže kvůli půjčce, takže byli nuceni celý podnik odprodat.
Rudolf Hudlický nakonec zakoupil v roce 1900 hamr s příslušenstvím za 16 000 korun. Nový majitel využil toho, že v okolí byla levná a kvalifikovaná síla, která zde zůstala po zrušení vysoké pece a koksáren v Rokycanech. Další přísun pracovníků pak nastal po zrušení mirošovských dolů. Protože zařízení hamru mělo jen jeden buchar, zrušil mlýn, doplnil zařízení hamru o 4 buchary poháněné vodními koly o výkonu 40ks (29 kW), výhní, pecí i dalším strojním zařízením, a celý objekt zařídil jako kujnou huť.
Na jaře roku 1901 byl zahájen provoz v nově vybudované huti pod značkou „R. L. Hudlický kujná huť Otto v Hrádku“. Název byl odvozen od nakladatele a knihkupce Otty, od něhož si Hudlický půjčil peníze. Nová huť vyráběla zemědělské a zahradnické nářadí - radlice, brány, vozové obruče, sekery, či lopaty. Sortiment doplňovalo nářadí pro kameníky a horníky.
V roce 1906 otevřel Hudlický válcovnu a to díky tomu, že v předchozím roce byla prohlášena společnost za veřejně obchodní. Společníkem se stal Ing. Jan Scholz, který později sice odešel, ale byl záhy nahrazen jiným společníkem. Později pak dalších společníků s rozvojem firmy stále přibývalo.
V roce 1908 zřídila společnost i slévárnu, jež produkovala jak mříže na kanály, závaží, různé pláty a rošty, tak také zařízení pro údržbu a obnovu válcovny. Při výstavbě jejího druhého provozu se na jaře 1908 po vydatných deštích zřítil nově postavený komín, který vážně poškodil stávající válcovnu. Tato nehoda a následná oprava citelně vyčerpala finanční prostředky a možnosti podnikatelů. I přes velký odbyt výrobků, byl do podniku vpuštěn cizí kapitál pod patronací Živnostenské banky v Praze.
Následující rok se změnil název firmy na „Válcovna železa v Hrádku, dříve R. L. Hudlický a Folta sen., společnost s ručeným omezeným“.
Roku 1912 byla založena nová firma pod názvem „Železárny v Hrádku u Rokycan, společnost s ručeným omezeným“. Nakonec Rudolf L. Hudlický byl z funkce ředitele odvolán.
Následujícího roku byla dána do provozu první ocelářská Siemens-Martinská pec s kapacitou 28 tun. Podnik byl přeměněn na společnost „Akciové železárny a ocelárny v Hrádku u Rokycan“.
