Ležácký, Švandův mlýn

Ležáky byly osadou chudých kameníků a drobných chalupníků. Tvořilo je osm domků, seskupených nedaleko mlýna. Neblahý osud obce potkal hned dva mlynáře. Prvním byl Václav Šťulík (*1885), druhým jeho zeť Jindřich Švanda (*1904).
Václav získal mlýn od rodičů, po svatbě s Růženou Janouškovou (*1883), dcerou mlynáře ze Stříteže. Růžena z domova znala mlynářské řemeslo, hospodářství, léčení bylinkami, výborně vařila a uměla německy. Bohužel Václav nepatřil k příkladným mlynářům, a proto se za jeho držení mlýna mlýnské kolo několik let netočilo. Jeho obyvatelé byli nuceni živit se výkrmem prasat.
Mlýn začal opět pracovat, až když se roku 1937 provdala dcera Fanynka (*1909) za Jindřicha Švandu, a ti se stali novými majiteli. Rodiče Šťulíkovi zůstali na výměnku.

Sňatek Františky a Jindřicha byl takzvaně z rozumu. Jindřich po vyučení pracoval v několika mlýnech na Hlinecku a cesta jej zavedla až do mlýna čp. 5 ve Stříteži, kde pracoval jako mládek a později jako stárek. Mlynářem zde byl bratr Růženy, provdané Šťulíkové v Ležákách. Dcera Františka byla tou dobou na vdávání a především se měla stát dědičkou mlýna, který tou dobou stál. Jindřich byl mladý pracovitý stárek, s doporučením od nejbližších příbuzných nevěsty.
Nejen že se mlýn po svatbě novomanželů znovu rozběhl, ale Jindřich mlýn modernizoval. Pořídil nové stroje a dosavadní tři vodní kola nahradil jedním výkonnějším. Odvaha a odhodlání neprovázely Jindřicha Švandu pouze v profesním životě, ale také osobním, a to zejména za války, kdy mlel sousedům načerno obilí a poskytoval jim potraviny. Jakožto vlastenec se stal již na počátku zřízení Protektorátu Čechy a Morava členem odbojové skupiny Čenda Ležáky. Několik dní v dubnu roku 1942 se ve mlýně ukrýval člen protifašistické skupiny Silver A, parašutista Jiří Potůček. Právě ten se stal záminkou pro vypálení Ležáků. Ve mlýně a následně ve stodole byla po atentátu na Heydricha ukryta také vysílačka Libuše.

Dne 22. 6. 1942 prohledalo gestapo mlýn a byli zatčeni všichni jeho obyvatelé. Václav Šťulík sice žádal den před zatčením bratra v Tisovci o úkryt, ale marně. Jeho synu Josefovi (*1913) se sice podařilo gestapu nějaký čas unikat, ale po výhrůžce, že budou vypáleny obce v kruhu 5km od Ležáků, se sám přihlásil.
Ležáky lehly popelem 24. 6. 1942.

Na znamení Waltera Lehneho začíná útok několika stovek ozbrojenců na bezbranné Ležáky. Všichni obyvatelé, zastižení v osadě, jsou spolu s dělníky z Černíkova lomu
shromážděni u silnice. Pro děti do včelákovské školy a do Skutče odjíždějí policejní hlídky. Po důkladné kontrole přihlášek k pobytu jsou vyhnáni přebývající. Vše cennější gestapem uloupeno, osada zapálena. Domky včetně mlýna hoří celou noc a ještě dlouho zůstává údolí plné dýmu.

· Celkem 47 osob je odvezeno do Pardubic. Na Zámečku v Pardubicích je třináct dětí označeno cedulkami s osobními daty, odděleno od matek a odvezeno do pražského Rasového a osídlovacího úřadu.
Na pardubické popraviště byly odváděny nejdříve ležácké ženy, potom muži. Až do svítání jsou pak těla odvážena za ozbrojeného doprovodu do tamního krematoria. Popel je gestapem zabaven a rozmetán, jen část z něj zaměstnanci dokážou uschovat.
Mlynáře Jindřicha Švandu s manželkou Františkou převezlo gestapo do Pardubic, kde byli vyslýcháni. Ani jeden z nich se však nepřiznal, a tak byli spolu s dalšími dne 2. 7. 1942 zastřeleni na popravišti pardubického Zámečku. S nimi tam stál také Josef Šťulík, bratr Františky. Jeho těhotnou manželku Marii (*1920) věznili v Malé pevnosti Terezín a následně ji s transportem dne 11. 11. 1942 dopravili do tábora Osvětim-Březinky, kde zemřela v lednu roku 1943.

· Václav Šťulík byl 12. 10. 1942 deportován do policejní věznice gestapa Malé pevnosti Terezín, dne 9. listopadu odjel transportem do Osvětimi a tam 1. 12. 1942 pod číslem 74417 zemřel. Manželka Růžena dorazila do Osvětimi-Březinky dne 11. 11. 1942, ze stavu živých byla odepsána pod číslem Sch 24239 dne 21. 12. 1942.
Smrt v koncentračním táboře nalezly také dcery mlynáře Jindřicha, Bohunka a Emilie. Dcery bratra mlynářky Jarmila a Marie Šťulíkovy byly uznány schopnými poněmčení a předány do německých rodin pod cizími jmény. Vrátily se až po válce.
Tragický příběh obyvatel ležáckého mlýna, který zde čtete, zachytila ve své knize Jarmila Doležalová, starší dcera manželů Josefa a Marie Šťulíkových.9