Mlýn v Jimlíně
Obec Jimlín najdeme jihozápadně od Loun. Je tady vodní mlýn čp. 26, který patříval k novohradskému panství. V roce 1767 přešlo toto panství na Schwarzenbergy.
Mlýn v Jimlíně je starého založení, jak to dokládá záznam v urbáři statku Nový Hrad z poloviny 17. Století, který revokuje předchozí stav, kdy mlýn patřil mlynáři Adamu Maršíkovi. V té době měl mlýn dvě složení, patřilo k němu čtvrt lánu polí a mlynář platil vrchnosti o svatém Jiří 25 kop 10 grošů míšeňských a stejný plat dával též o svatém Havlu. Kromě toho měl za povinnost vykrmit dva vepře anebo za ně zaplatit ročně 10 kop míšeňských. Celkem tedy mlynář Maršík odváděl vrchnosti 70 zlatých 2 krejcary 2 dukáty (ve zlatkové měně) a vykonával též dva dny sečné roboty a čtyři dny práce na vinici.
Po Maršíkově smrti vdova Eva mlýn nemohla udržet, a proto jej dobrovolně předala do vlastnictví vrchnosti. V držení vrchnosti měl mlýn jen jedno kolo. O svatém Havlu roku 1651 vrchnost mlýn pronajala Martinu Brušníkovi s tím, že musel odvádět ročně 20 strychů obilí, jedno tříleté vykrmené prase anebo místo něho zaplatit 5 zlatých 50 krejcarů.
Během třicetileté války byl Jimlín a snad i mlýn značně poškozen – z osívaných 276 strychů polí se v polovině 17. Století osívalo 59 strychů a ladem leželo 217 strychů polí.
V roce 1701 prodala Anna Marie Claudie hraběnka z Koštic, rozená z Fridbergu, mlýn v Jimlíně o jednom složení do emfyteutického vlastnictví poddanému Christianu Kreibichovi, k tomu deset a půl strychů polí, chmelnici a louku za 440 kop míšeňských, aby ušetřila značné náklady spojené s údržbou mlýna. Pro větší jistotu byla mlynáři vydána obvyklá kupní smlouva. V roce 1709 měl Christian Kreibich svůj mlýn zcela zaplacený.
Roku 1727 koupil Mates Bendel od dědiců po zemřelém Christianu Kreibichovi jimlýnský mlýn za 500 kop míšeňských.
V roce 1761 koupil mlýn v Jimlíně, který byl stále o jednom kole a s 10 ½ strychy polí, zahradou (na místě chmelnice) a kouskem louky Vojtěch Kreibich od svého otce Matěje Kreibicha za 583 zlatých 20 krejcarů. Mlynář Kreibich zřejmě na mlýně zemřel, a tak vdova Kateřina po něm musela mlýn, který byl velmi zpustlý, skoro zcela postavit nově, ale neudělala při tom žádné dluhy.
V roce 1788 byl proveden soudní odhad jimlínského mlýna po zemřelém Vojtěchu Kreibichovi a jeho ženě. Dědiců zůstalo osm, mlýn však převzal plnoletý syn František Kreibich, který se oženil s Františkou Munkovicovou, dcerou zemřelého revírníka z Nové Vsi.
Vdova po Františku Kreibichovi protokolárně prohlásila v roce 1820, že mlýn v Jimlíně předává svému synu Antonínu Kreibichovi jako testamentárně určenému dědici. Ale protože Antonín Kreibich se stal závislým na alkoholu, byl mu ustanoven kurátor a v novinách vyšlo varování, aby s ním nebylo navazováno obchodní spojení, protože dělá dluhy. V roce 1839 byl mlýn v Jimlíně čp. 26 náležijící Antonínu Kreibichovi a jeho dvěma synům z prvního manželství dán do dražby a získal jej za 5 230 zlatých konvenční měny František Zörner z Lenešic pro syna Josefa. V roce 1840 požádal Josef Zörner vrchnost o povolení zřízení druhého mlýnského kola a zvýšení spádu vody a také o povolení přístavby pily ve spojení s holandským mlýnem na kroupy.
Mlýn v Jimlíně se 24. Září 1869 dostal do dražby a koupil ho Jan Adolf Schwarzenberg od manželů Jana a Anny Schwagerových za 18 300 zlatých rýnské měny. Mlýn měl šrotovat obilí pro potřebu Schwarzenberských dvorů na statku Nový Hrad.
Dne 1. dubna 1871 byl jimlínský mlýn včetně pily pronajat na šest let za roční nájemné 1 000 zlatých rýnské měny Václavu Jakschovi z Lišan. Mlýn však míval nedostatek vody , proto Jan Adolf Schwarzenberg v prosinci roku 1879 nařídil, aby knížecí mlýn byl restaurován na kombinovaný vodní a parní provoz. Mlýn byl tedy pronajat už pouze na jeden rok a začátkem rekonstrukce měl nájem mlýna v dubnu 1880 zaniknout. U mlýna byla instalována lokomotiva o síle 14 HP, která mu zaručovala kombinovaný parní a vodní pohon.
Mlýn v Jimlíně byl po rekonstrukci opět k pronajmutí včetně pozemků o výměře 9 jiter 1 267 čtverečních sáhů. A tak o opětovný nájem projevil zájem dosavadní nájemce Václav Jaksch, který podal také nejvyšší nabídku 1 200 zlatých rýnské měny. Byl však vybrán nový nájemce, kterým byl Václav Lehmann, mladý snaživý a majetný nájemce schwarzenberské cihelny ležící v blízkosti mlýna. Nájemní smlouva byla uzavřena na šest let. V září roku 1891 požadoval Václav Lehmann na schwarzenberské vrchnosti další modernizaci jimlínského mlýna, totiž rekonstrukci na válcový způsob mletí. Mlýn mu byl pronajat na další šestileté období.
V roce 1894 žádal Lehmann o postavení další válcové stolice a zřízení pekařství na náklady velkostatku. Instalování porcelánové válcovací stolice považoval Václav Lehmann za nezbytné pro udržení konkurenceschopnosti. Poslední nájem byl s Václavem Lehmannem uzavřen na dvanáct let, a to na období 1901-13 za roční nájemné 3 802 korun. Nájemce byl povinen mlít bezplatně všechno šrotové obilí pro dvory Nový Hrad, Zbrašín, Lipenec, Lipno, Hřivice a Touchovice. Měl také za povinnost čistit vodní strouhy, udržovat splav a jez na vlastní náklady. Lehmann žádal též postavení vodní turbíny, neboť vodní kolo dobře nepracovalo. Celkové náklady na zřízení turbíny stály velkostatek 4 800 korun.
Nedostatkem mlýna v Jimlíně bylo, že přes potok tekoucí těsně kolem neexistoval žádný most, a proto v době povodní mnoho mlečů muselo vyhledat služeb okolních mlýnů.
V roce 1913 byl mlýn v Jimlíně pronajat spolu s pekárnou a pozemky o výměře 6 ha 2 437 m2 Juliovi Lehmannovi z Opočna za roční nájemné 4 300 korun. Julius Lehmann nájem mlýna vypověděl od 1. října roku 1922 s tím, že mlýn předá do schwarzenberské režie dne 31.12.1922. Protože však tento mlýnský objekt neměl pro Schwarzenbergy žádný význam, bylo uvažováno o dalším pronájmu nebo prodeji mlýna. V popise mlýna tehdy bylo uvedeno, že při parním pohonu během šesti dnů (po 12 hodinách) semele asi 100 q mouky a 60-70 q šrotu. Parní síla obnášela 19 HP, vodní síla 8-10 HP. Mlýn měl jednu porcelánovou a dvě šrotovací stolice, loupačku se šroťákem, dva francouzské kameny a čistící stroj na obilí. Při mlýně byly 2 hektary a 70 arů pozemků.
Dne 9. února 1923 koupil mlýn státní úředník, správce mlýna v Rakovníku Alois Mička, včetně pekárny za 202 000 Kč. V roce 1940 mlýn od předchozího majitele koupil Petr Kratochvíl. Tehdy měl jimlínský mlýn pohon s plynovým motorem na koks. Byla též instalována turbína, která poháněla i dynamo. Petr Kratochvíl přestavěl hospodářské budovy a přistavil novou stodolu – to se stalo v roce 1943. V roce 1945 bylo na mlýně postaveno obilní silo na kapacitu 240 tun. Silo bylo postaveno na základech staré stodoly. O rok později, tj. v roce 1946, byl postaven most přes místní potok namísto brodu po příjezdové cestě ke mlýnu. V roce 1947 byly zvýšeny přilehlé budovy na úroveň mlýna a byla přestavěna obě mlýnská křídla. Došlo také na novou mlýnskou technologii. Roku 1949 byl opatřen rovněž nový motor na koks a o rok později (1950) instalována nová Francisova turbína.
Od 1. ledna roku 1951 došlo k nucenému pronájmu šesti různým firmám a v roce 1960 byl mlýn v Jimlíně znárodněn. V roce 1962 byl mlýn uzavřen a veden jako rezerva až do roku 1977. V témže roce byl mlýn převeden na místní JZD, které zde skladovalo obilí a zajišťovalo krmné směsi.
V roce 1991 byl mlýn v Jimlíně v restituci vrácen původním majitelům, tj. Kratochvílovým. Mlýn však byl v havarijním stavu budov i technologie. Vodní dílo bylo zrušeno z Opočna až k soutoku s potůčkem pramenícím v Hořanech, tj. asi 200 m od mlýna. Potůček je však dnes svou kapacitou již pro pohon nedostačující.
V roce 1995 byla na mlýně provedena částečná oprava střech, fasády, oken a dveří. V současném stavu není ještě mlýn pro neúplnou technologii schopen provozu, vodní dílo je suché.
