Dcera Bohumila Studničky paní Jirasová-Podhorová, poslední majitelka mlýna a pamětnice, vzpomíná: „Můj tatínek koupil od příbuzných Čermáků v roce 1909 zemědělskou usedlost s pozemky 37 ha a k tomu patřil také vodní mlýn. Byl ve velké ovocné zahradě s velkým rybníkem blizoučko dvora. Mlýn neměl obytné stavení, jen malou místnost (šalandu). Tatínek nebyl mlynářem, zaměstnával stárka a mládka. Bydleli v našem domě na návsi. Po první světové válce dal tatínek mlýn přestavět. Střecha byla ještě pod došky, tak ji dal zvýšit a udělat novou, zvětšil mlýn o polopatro, velkou kolnu a velkou strojovnu. Do mlýna koupil všechny
moderní stroje a do strojovny lokomobilu. A tak se stal mlýn parním. Vyráběl také elektřinu, tehdy v Lidicích ještě nebyla.“
V pamětech neznámého autora se o Liškovi dočteme: „Liška pocházel z mlýna na samotě, v Říčkách u Brna; sestra Žofie se provdala za mlynáře, bratr Karel převzal mlýn, jen Julínek se mlýnům nevěnoval. Ladislav se vyučil u strýce v Pečkách, odtud šel do Lidic. Tam narazil na Studničku, kterému dosud vedl mlýn jakýsi Adamec, ten ale o mlýn nedbal, vedl jej Liška a ten si jej pak pronajal [ ... ] Pak přišla válka a s ní stíhání a kontrola za kontrolou, ale Láďa nikdy neodmítl ty, kteří to nejvíce potřebovali. A bylo jich nemálo. Nejen Lidičtí, ale i z okolních vzdálenějších vesnic denně obléhali mlýn, donuceni hladem, neboť Němci stále víc a víc utrhovali. Láďa mlít nestačil, chodili mu tam dva vypomáhat, jen aby mohl oplatit všem, kteří od jeho příchodu věnovali mu důvěru a nedali mu zaniknouti. Měl trvalého pomocníka Sedláčka z Buštěhradu [ ... ] pak topiče Zemana z Buštěhradu. Mlýn byl na páru. Jednou týdně byl zámel. Dole se zasýpalo, šrotovalo a dávalo do pytlů, dále otruby, šrot, krupice, kroupy a tam se též vážilo zákazníkům. Láďa mlel do posledka mouku pěknou, říkal, dokud to jde, míchat ji nebudu [ ... ]“
V dobrém o něm mluví také poslední majitelka mlýna, paní Jirasová--Podhorová: „Byl to Moravák, svobodný, vzdělaný a hlavně pracovitý. Brzy se oženil a s rodinou bydlel v domě na návsi. Měl syna. K lidickým mužům, popraveným 10. června 1942, byl Ladislav Liška přivlečen nacisty na popraviště již mrtvý. Jeho syn s dětmi zavražděn v Chelmnu a jeho manželka Růžena byla se svojí matkou Marií Novákovou s námi všemi ženami v koncentračním táboře. Po třech létech, na konci války, se vrátila jenom manželka. Ale již v roce 1991 zemřela. Tak skončil život Ladislava Lišky, poctivého člověka.“
V podvečer 9. června 1942 byli v Lidicích na návštěvě u Podhorových rodiče. Po večeři vyslechli rozhlasovou relaci a odešli domů. Miloslava Podhorová, dnes Jirasová, se s manželem v poklidu odebrali do ložnice v prvním patře. V noci je vzbudily tvrdé rány do dveří v přízemí. U dveří stálo asi dvacet vojáků, dvůr byl plný lidí, aut a dobytka. „Já přestala mluvit,“ vzpomíná Miloslava Jirasová. „Voják vzal Jarku za ruku a vedl ho. Já šla chviličku za nimi a v půli dvora jsem zůstala stát. Oni šli ke mlejnu. Ten se na noc zamykal. Stála jsem tam a upřela pohled na vrata, kdy uvidím Jarku. Lidí jsem si nevšímala. Netrvalo dlouho a ten voják ho vedl zase. Utíkala jsem k němu, chytila jsem se ho a on povídal: ,Prosím tebe, kde jsi?‘ To bylo poslední, co mi řekl. Já nemluvila. Jen jsem se ho držela a ten voják nás vedl do baráku. Jarka šel za mnou, a když jsem se pak ohlédla, Jarka tam najednou nebyl..“ Svého manžela paní Miloslava už nikdy neviděla. Muži byli 10. června 1942 časně ráno zastřeleni, většinu lidických dětí nacisté zavraždili v Polsku a ženy prožily zbytek války v koncentračním táboře v Ravensbrücku.
(vzpomínky Miloslavy Jirasové)
