Plhovský mlýn
Dalším mlýnem, který se zapsal do historie mého rodu, je mlýn na Plhově u Červených Janovic. Tady se narodila a prožila mladá léta moje maminka, sem jsme jako děti často chodívaly k dědovi Domasovi. Cesta vedla údolím mezi loukami, v létě tu vonělo kvítí a mateřídouška, v zimě jsme se snažily uhádnout, které zvíře tu ve sněhu zanechalo své stopy. Ve mlýně nás bavilo pozorovat práci strojů při mletí obilí, byla tu cítit vůně mouky a moc se nám líbilo, když lidé oslovovali dědu „pane otče".
O Plhově se v díle „Kutnohorsko slovem i obrazem" píše, že leží při Paběnickém potoku u průtočného rybníka zvaném „Luňák", u kterého se nachází mlýn. Datum jeho vzniku se neuvádí. Podle archivních záznamů ze „Soupisu duší" jsem zjistila, že kolem roku 1760 mlýn na Plhově již stál. V současné době je tedy prokázána jeho existence nejméně 250 let. V 18. století byl majitelem rod Mirovských. V 19. století několik generací rodu Havelků.
Z obecní kroniky červenojanovické jsem se dočetla, že byly na Plhově postaveny dva mosty a silnice k Petrovicům je vedena před mlýnem místo cesty původní, která vedla po hrázi rybníka. Práce trvaly tři roky, náklady hradil ze sedmdesáti procent okres Kutná Hora a zbytek musely zaplatit obce Petrovice, Plhov, Chvalov, Zadní a Červené Janovice. Starou cestu po hrázi převzal mlynář Havelka, který se smluvně zavázal udržovat ji v dobrém stavu. Domnívám se, že se tak stalo v první polovině století devatenáctého a zmíněným mlynářem byl Václav Havelka narozený v roce 1827. Jeho syn, můj pradědek, Josef Havelka v roce 1889 zakoupil rybník Luňák od města Kutné Hory. Zemřel 22. dubna 1918. Když umíral, netušil, že byl posledním Havelkou ve mlýně na Plhově. Jeho syn Jaroslav zemřel téhož roku na španělskou chřipku, a to 1. listopadu ve věku 26 let. Pro rodinu to byla velká rána, neboť jiného mužského potomka nebylo. Dědičkou se stala nejmladší ze tří dcer Havelkových Emilie, moje babička. Ta se provdala za Bohumila Domase z červených Janovic, který byl vyučený pekař a řízením osudu se stal mlynářem. Rodina v té době bydlela přímo ve mlýně. V přízemí byly dvě místnosti, v patře se mlelo. Emilie Domasová brzy onemocněla. Do poslední chvíle věřila ve své uzdravení a jako prosbu a poděkování Bohu za něj nechala postavit železný křížek mezi hrází rybníka a silnicí. Bohužel k uzdravení nedošlo, mlynářka ve svých jednatřiceti letech zemřela. Před časem bohužel zmizel křížek u rybníka, zřejmě rukou vandala. Pan děkan Karel Filip z Petrovic tam nechal umístit nový. Dům, mlýn a hlavně rodina pana mlynáře - byly v ní dvě dcery ve věku devět a pět let - se nemohla obejít bez ženské ruky, a tak se můj děda Domas znovu oženil. Vzal si Marii Kunáškovou ze Šebestenic. Rodina se rozrostla, bylo potřeba více místa. Tehdy postavili nový dům, který je vidět dobře ze silnice.
Podle normačního protokolu z roku 1887 měl mlýn dvě složení, která byla poháněna dvěma koly na vrchní vodu. Ta byla pro sešlost v roce 1934 vyměněna za kolo jedno o průměru čtyř metrů, šířce ve věnci 1,10 m a hloubce korečku 25 cm. Roku 1947 požádal pan mlynář Domas vodoprávní a živnostenský úřad v Kutné Hoře o schválení projektu stavby Francisovi spirální turbíny místo vodního kola. Ještě téhož roku byla výměna povolena a její kolaudace proběhla v lednu 1949. Plhovský mlýn byl na svou dobu velmi moderně vybaven. Pomocí turbíny vyráběli elektrický proud a svítili elektrikou, v době, kdy ještě na mnoha místech v okolí neměli zavedenou elektřinu. Po založení JZD se v plhovském mlýně ještě několik let mlelo, později jen šroty, až se činnost mlýnských strojů zastavila úplně. Naposledy se jejich klapot rozezněl v červenci 1969 při pohřbu posledního „Pana otce" Bohumila Domase.
Mgr. Jarmila Brožová
