Seminární práce, UPOL, Rudolf Šimek, 2007
Úvod
Ve své seminární práci pojednávám o barokním obraze, který se dnes nachází v kostele svaté Markéty ve Strakonicích. Je to obraz, jenž znázorňuje zázrak, který později napomohl ke kanonizaci Jana Nepomuckého. Nejprve bych však rád poděkoval ing. Viktoru Frýdlovi, faráři ze Strakonic, za jeho povolení k focení v kostele svaté Markéty a za dodání některých podkladů pro mou práci. Dále Janě Leischnerové za její doporučení tohoto obrazu a obětavou pomoc při vyhledání materiálu o něm a jeho historii.
Legenda a umístění obrazu
„K tomuto mlýnu od pradávna zvanému U pěti kol váže se tato památná událost, která se sběhla dvacátého druhého února měsíce léta Páně 1718.
Dceruška správce strakonického panství jménem Rozálka sotva sedmiletá šla toho dne za noci s rodiči svými podle mlýna. Cestou se přiblížila neopatrně břehu nad jezem, sklouzla po něm, spadla do řeky a zanesena byla proudem mlýnské strouhy pod jdoucí kolo.
Zoufalá matka počala vzývati o pomoc Jana Nepomuckého. Sběhli se lidé a při světle pochodní hledali děvčátko. Tu povšimla si mlynářka, že druhé kolo pracující v tomtéž žlabu se zastavilo. Přítomný stárek mlýna jménem Mařena sochorem pohnul tímto kolem a spatřil, že zespod kola cosi bílého pryč plave. Skočil do vody a vytáhl za vlasy Rozálku, která již mizela pod ledem. Děvčátko, ač bylo celou hodinu pod kolem, zůstalo živo a zdrávo.
V šalandě mlýna, kde se Rozálka vzpamatovala, vyprávěla o Janu Nepomuckém, že se jí ve vodě zjevil v té podobě, jakou má socha na mostě, kde chodíc kolem do školy často klekávala a k němu se modlívala, a těšil ji, aby se nebála, že neutone.
Jak zjevil Bůh zázrakem libost svou k poctě mučedníkovi činěné. Na památku této události byl později do severní zdi mlýna umístěn světcův obraz.“ Toto je doslovný přepis z mosazné desky, která byla vyrobena na konci 19. století a umístěna na mlýn dědečkem posledního majitele. Dnes visí spolu s originálním obrazem v kostele svaté Markéty ve Strakonicích. Nachází se vlevo, na začátku hlavní lodi, kousek od dnes již nepoužívané kazatelny. Svatý Jan, který zde stojí poblíž obrazu, by měl být ten, k němuž se Rozálka modlívala a který stával na mostě, ale tato informace není zatím nijak doložena. Obraz se tu objevil pravděpodobně až po rekonstrukci, jež v kostele donedávna probíhala. Dílo sem bylo přemístěno z depozitáře na strakonickém hradě. Mlýn Pětikolský (v dávné minulosti nazývaný Arnoldův) stával v blízkosti tohoto kostela. Je to zřejmé z mapy z roku 1764 – 67 (I. vojenské mapování, a grafiky z roku 1780, jež zachycuje kostel v téměř dnešní podobě a o něco výše mlýn. Odkud do depozitáře obraz přibyl, se mi zatím nepodařilo zjistit. Není pravděpodobné, že přímo z mlýna, který byl v 70. letech zbořen. Snad byl v minulosti přenesen do kostela a do depozitáře se dostal až když byl kostel rekonstruován.
Jiná verze legendy, poněkud starší, pochází z knihy vydané v roce 1870 a uložené v soukromé knihovně ing. Viktora Frýdla. Její název se mi bohužel nepodařilo zjistit, poněvadž chybí titulní strana. Je zde na stranách 128 – 147 popsán život svatého Jana Nepomuckého, včetně zázraku, který byl vymalován na zpracovávaném obraze. Tato legenda je v knize proto, že byla jednou ze čtyř, které pomohly ke kanonizaci světce.
„Správce jinak vrchní Strakonického panství, Václav Hodánek, a jeho manželka Klára učili svou dcerušku Rozálii ctíti mučedníka Jana Nepomuckého. Dívčina ctila ho tím, že chodíc do školy po mostě nad Otavou řekou tam klekávala a modlitbičky odříkávala před sochou umučeného zpovědníka. Bůh zjevil zázrakem libost svou k poctě mučedníkovi činěné. Roku 1718, dne 22. února šla půlsedma let stará Rozálka za noci s rodiči svými podle mlýna „pětikolského,“ sklouzla nad splavem na zmrzlých prknech, spadla do mlýnské strouhy, a zanešena jest proudem pod jdoucí kolo. Když se matka její ze mdloby probrala, ihned počala vzývati Jana Nepomuckého. Asi dvě stě lidí sběhlo se u mlýna, při světle pochodní hledali děvenku, leč marně. Mezi tím volala mlynářka na stárka Antonína Mařenu a ptala se ho, čím to, že kolo zůstalo státi? Tu šel, otočil ze vší sily týmž kolem a zočil, že zespod kola bílého cosi pryč plove. Bylať to bílá zástěrka Rozálčina. Skočiv po ni do vody, pochytil Rozálku, která již byla nohama pod ledem, za vlasy a za levé rameno, a vytáhl ji z vody přes dva lokte hluboké. Rozálka vězevši celou hodinu pod vodou a pod kolem, zůstala živa a zdráva. Před několika lety spadli pod kola téhož mlýna dva chasníci, a ač se jim brzy pomahalo, vytaženi jsou rozmačkáni a mrtvy. Ve mlýně procitla Rozálka ze mdlob po půl hodině, a vypravovala o Janu Nepomuckém, že se jí ve vodě zjevil v té samé podobě, v jaké ho na mostě socha líčí, těše ji: „Neboj se, však neutoneš!“ Totéž vypravovala roku 1724 zdravá Rozálka před úředními vyšetřovateli téhož divu.“
Bohužel, starší znění legendy je zatím zahaleno tajemstvím, jež se možná skrývá v archiváliích souvisejících s kanonizací svatého Jana Nepomuckého.
Popis obrazu
Tento obraz je rámcově rozdělen do tří horizontálních pásů. Spodní část zobrazuje samotný děj zázraku, střední nám představuje rodinu donátora a vrchní obsahuje tři mariánské sošky a Jana Nepomuckého. Jednotlivé pásy jsou od sebe odděleny vlastní specifickou barevností.
Dolní pruh je oproti ostatním dvěma vyveden v podstatně střízlivějších barvách, převážně v odstínech hnědé, doplněných pouze temně červeným zabarvením řeky, jež ovšem není na uvedených reprodukcích díky špatným fotografickým podmínkám příliš patrné. Strohou barevnost určuje již samotný děj, který se odehrává v noci. Zcela vlevo se ze tmy rýsuje budova mlýna s až divadelně nasvícenou čelní stranou, dalšími světlejšími partiemi jsou už jen cedulka ex voto a třpytící se proud řeky. Mlýn, který je zde zobrazen se nazývá „Pětikolský“, avšak namalována u něj nalezneme pouze čtyři kola. Patrně se jedná o pozdější jméno nebo jak to u podobných obrazů bývá, na počtu kol autorovi příliš nesešlo. Mlýn od doby zázraku přešel pravděpodobně přestavbou a páté kolo zde mohlo být také časem přidáno. I na fotografii z roku 1930 je mlýn poněkud větší. Bohužel typ kol ani charakter stavby nám nemůže pomoci k bližšímu datování obrazu, poněvadž se tento typ kol, takzvané „hřebenáče“ dělal již od pradávna. Je zde také zobrazena lávka, jež vede ke kolům a sloužila nejspíš pro kontrolu jejich stavu. Zajímavé je rovněž zobrazení děvčete, které tone nebo plave mimo kola ve vodě tekoucí od jezu, ačkoliv legenda praví, že byla vtažena pod druhé kolo a odplout měla tedy po proudu. Možná je to takto namalováno pro názornost, jak se i u jiných lidových děl často stává. Vodní plocha nese známky uvolněnějšího malířova rukopisu, má svou formu a směr, není jen pasivním naznačením říčního proudu. Druhou polovinu této spodní části vedle mlýna zabírá na neutrálním pozadí dohněda laděném, nápisová páska s datací, kde stojí: „Ex voto 1718“. Slovní spojení pochází z latinského jazyka a v doslovném překladu znamená „podle příslibu“. Používalo se ho na podobných obrazech často. Hlavně v případech, kdy byl obraz darován právě za záchranu života či uzdravení a podobné zázraky. Nápis je na bílé stuze s dozadu stočeným koncem.
Výjev ve středním pásu se vyznačuje nejvíce propracovanými detaily a pestřejším vybarvením. Zachycuje klečící rodinu donátora: vlevo paní správcovou Kláru Hodánkovou, naproti jejího manžela Václava Hodánka a uprostřed dceru Rozálku. Všechny postavy jsou namalovány z boku, plošným stylem. Ženy se modlí s růženci, které drží v rukou vzhlížejíce doprava nahoru na svaté. Muž rovněž s pohledem vzhůru a pravou rukou přitisknutou na srdci, děkuje patronům za záchranu dítěte a zároveň ukazuje na spodní scénu, nebo na zachráněnou dceru. Figury jsou oděny do dobových panských obleků s bohatě prokreslenými detaily krajek. Oblečení obou žen se vzhledově shoduje až na rozdílné typy čepců. Obě mají dlouhé červené šaty a přes ně tmavý dlouhý svrchník. Muž má na sobě hnědý dlouhý kabát a paruku, opět podle tehdejší módy. Obličeje všech tří postav jsou relativně detailně propracovány, avšak pravděpodobně neobsahují portrétní rysy. Země na níž se rodina nachází není malbou blíže určena. V druhém plánu se na pozadí za paní správcovou rýsuje náznak krajiny s jedním listnatým stromem. Celou scénu ohraničují na horizontu barevné pruhy nebe krátce po západu slunce.
Ve vrchní části se vyskytují na okrových mracích tři madony s Janem Nepomuckým. Tyto madony nejsou ani v jedné z legend citovány, ale pravděpodobně s událostí nějak souvisí. Podle mého názoru, který se opírá o několik konzultací a knih z mé příruční knihovny by se mohlo jednat o (zleva doprava): Pannu Marii Podsrpenskou, Pannu Marii Horažďovickou, dále stojící svatý Jan Nepomucký a úplně na kraji o Madonu Příbramskou.
K madoně z Podsrpu. Osada Podsrp se nacházela nedaleko od Strakonic a dnes je jejich součástí. K madoně se vztahuje pověst, jež začíná ve stejném roce jako příběh o Rozálce, tedy 1718. Tehdy byla v létě povodeň a voda odnesla kamenný most u zámku, zdobený sochami. Dřevěnou sochu Panny Marie, která byla součástí tzv. Golgoty, klečela tedy pod křížem na němž byl ukřižovaný Kristus, zanesla voda na dvůr Petra Milicera na Ohradě. Pro jeho souseda takto zachráněná a nalezená socha znamenala zázrak, vzal ji a odnesl ke svému poli na severním svahu Srpské, kde sochu postavil pod primitivní přístřešek. Snad proto, aby mu přinesla větší úrodu. Po určitém čase se zde událo několik zázraků, bylo vyléčeno mnoho lidí a podobně, jak to u takových madon bývá. Nejprve tu bývala kamenná poutní kaple, ale ta nestačila množství poutníků pojmout, a tak zde v letech 1771 – 74 komtur maltézského řádu nechal postavit pozdně barokní kostel. V něm je na hlavním oltáři tato socha dodnes.
K Panně Marii z Horažďovic se mi podařilo sehnat jen popis, shodující se ovšem se zobrazenou soškou. Jde o stojící Marii v šatech a plášti, s korunou na hlavě, držící na pravém předloktí oblečeného Ježíška, svírajícího v pravé ručičce říšské jablko. Postava na obraze není namalována příliš přesně a detailně. Mohla by to být horažďovická madona snad proto, že Horažďovice jsou od Strakonic pouhých 16 kilometrů, a tak tato madona musela být místním dobře známá a jimi uctívaná. Pohybujeme se totiž v době, kdy obliba mariánského kultu byla na vrcholu. Je to možná i důvod k zobrazení tří madon na jednom obraze.
Poslední madonou je Příbramská. Jedná se o sošku ze 14. století, jež byla podle tradice vytvořená Arnoštem z Pardubic. Je to typ stojící madony se šaty, v plášti a s korunou na hlavě, drží na levém předloktí nahého korunovaného Ježíška, kterého přidržuje rukou na prsíčkách. Koruna jí byla nasazena až roku 1732. Tento fakt by mohl trochu změnit dobu vzniku obrazu, který je sice datován rokem 1718, ale datum může znamenat pouze rok, kdy se zázrak stal. Madona na popisovaném díle korunu pravděpodobně má, ale kvalita provedení nedovoluje mít jistotu. Díky nedokonalému a málo detailnímu zobrazení všech tří madon je jejich přesné určení velmi sporné a relativní. A tak zde mohu uvést pouze své domněnky.
Poslední postava, svatý Jan Nepomucký, je zde znázorněn ve své klasické pozici i oblečení. Na sobě má kožešinovou pláštěnku s malou kapucí, jež se nosila jako součást chórového oblečení kanovníků (tuto funkci zastával Nepomuk na Vyšehradě), dále kněžskou kasuli a na hlavě černý biret, odznak nižšího kněžského svěcení. V levici drží krucifix a v pravici palmovou ratolest, odznak to mučednické smrti. Tento obrázek se nápadně podobá soše, chované dnes v kostele svaté Markéty, kde je pouze špatně umístěný krucifix a zcela chybí palmová ratolest.
Samotné dílo bez rámu má přibližné rozměry 60 x 30 cm. Velkorysý formát naznačuje, že se nejedná o běžné lidové dílo tohoto typu. Rám není pravděpodobně původní, spíš pochází z 20. století. Byl mírně napaden červotočem, ale záhy pravděpodobně dostatečně ošetřen před dalším poškozením. Zdobí jej jednoduchý plastický vzor. Obraz je namalován technikou olej na plátně. Celkově se dílo nachází v horším stavu a zasluhovalo by restaurátorský zásah. Na dvou místech se malba dokonce odlupuje a je vidět podkladová vrstva. Byl zde použit velmi lesklý závěrečný lak, jenž je v celé ploše obrazu popraskán. Ačkoliv jsem neměl možnost obraz sundat a prohlédnout si ho pořádně, je patrné, že plátno bylo zezadu nějakým způsobem “vyrovnáno“. Vypadá to, jako by bylo podlepeno dřevěným rámečkem, který vystupuje svým obrysem (asi 5 cm od okraje) směrem k divákovi a je zřetelně vidět. Bohužel i s tímto pomocným rámečkem zůstává plátno mírně zvlněné.
Závěr
Obraz by si jistě zasluhoval porovnání s jinými podobnými díly doby barokní a stejného zaměření. Ačkoliv jsem se pokoušel, žádnou speciální literaturu o barokních votivních a lidových obrazech jsem nenašel. Zajímavé by také bylo rozřešit rébus zobrazení tří madon pohromadě nebo historická fakta o soše svatého Jana Nepomuckého, která v kostele stojí a mohla by být tou, jež je v legendě zmiňována. Nakonec bych se rád omluvil za nedokonalé vyfocení obrazu, kvůli němuž jsou barvy na fotografiích zkreslené a neodpovídají příliš skutečnosti.
