Ve vzpomínkách na své dětství se o dolním mlýně zmiňuje Jan Slánský:
„Celé své mládí jsem prožil ve Freiwaldově mlýně ve společnosti jejich nejmladšího syna Jindřicha. Nejstarší mlynářův syn byl vysokoškolský student Bernard, věčný student, druhý Rudolf se učil mlynářství, třetí student Jaroslav a nejmladší Jindřich. Mimo synů měli i několik dcer ... Ve mlýnici byl stárek pan Pacák a prášek Tonda, o prázdninách pomáhali někdy i synové mlynářovi. Přátelil jsem se s nejmladším synem Jindřichem, který byl o něco mladší. Když se nás chtěl stárek zbavit, pochytal nás a hodil do prázdné násypky, držel ji za rukojeť a točil s námi tak dlouho, až se nám hlava točila. Když jsme pak vylezli, motali jsme se jako opilci, takže nás z mlýnice museli vyvést.
Ale druhý den jsme tam byli zase ... Tenkrát bylo ve mlýně veselo. Pamatuji se, že do mlýna chodil krajánek, navečer ve mlýnici zpíval a vypravoval, co kde nového ve světě. Nás kluky, jako dnes ho vidím, pořádně „houpal“. Hleděli jsme na něho s úctou. Mluvil o Josefově, Jaroměři, Hradci Králové, Jičíně, kterážto města měla pro
nás zvláštní půvab proto, že tam byla vojenská posádka ...
Na pile jsme zase chodili bosi po prknech, houpali se a sedali na vozík procházející pilou. Občas jsme se ocitli pod pilou, kde jsme se váleli v haldě pilin. Tenkrát jsme obdivovali, jak je možné, že se samo vše pohybuje takovou silou, že to rozřeže kládu na prkna.“
