Dolní, Jelínkův mlýn

1658 je ve farní kronice mirošovského kostela zmínka, že Marie Bryndová, dcera mlynáře na Padrti, byla kmotrou na křtu dítěte. 

Jeden čas se mlýn nazýval Jelínkův.

V roce 1678 tam byl mlynářem Martin Machulka.

V roce 1854 byl mlýn zrenovován na válcový mlynářem Karáskem. Dle Františka Šnajdra, bratra manželky posledního mlynáře na mlýně Václava Kulovaného, byl tento letopočet vysekán do trámu za dveřmi předsíně ve mlýně.

Dalším majitelem byl knížecí arcibiskupský lesní Václav Bácík.

V roce 1884 je uváděna jako majitelka Eliška Bácíková, manželka továrníka, jež v Praze Karlíně vyráběl nábytek. Ze shody jmen lze usuzovat, že mlýn zůstal v držení
tohoto rodu.

1930 Antonín Preis, elektrárna, mlýn a pila

V roce 1936 jsou jako majitelé uváděni Karel a Božena Preisovi a zaregistrovaná je i pila.

Roku 1939 je uváděn jako nájemce Václav Kulovaný. Byl to bratr spolumajitelky mlýna paní Marie Preisová rozené Kulované. Za manželku si vzal sestru již  pana Františka Šnajdra, paní Marii Kulovanou rozenou Šnajdrovou.

Dne 7. listopadu 1939 píše Kulovaný Svazu pro hospodaření s obilím žádost o zvýšení povoleného kontingentu. Zatímco v roce 1938 bylo semleto 161 q pšenice a 39 q žita, v roce 1939, kdy v mlýně již pracoval on bylo semleto 239 q pšenice a 40 q žita. Proto žádá o zvýšení. Argumentuje i skutečností, že jeho předchůdce se více věnoval řízení pily nežli mlýna. Pila v roce 1938 zpracovala 800 kubických metrů kulatiny. Výkon byl ovlivňován množstvím vody. Žádosti bylo vyhověno a kvóta byla zvýšena na 700 q obilí.

Po německé okupaci hrozilo stejně jako ostatním obyvatelům Padrtě celé rodině vystěhování z mlýna. Majitel pily a mlýna pan Preis se v roce 1941 rozhodl vystěhovat do Mirošova. Nájemce Kulovaný si koupil domek v Rokycanech. Současně tím chtěli vyřešit stálý tlak německých úřadů, aby přijali říšské občanství.
Sněhová kalamita však v roce 1940 narušila lesní porosty a vichřice 15. října 1941 je zcela zlikvidovala a polámáno bylo: „ ... 1,5 milionů plnometrů dřevní hmoty. Jen u lesní správy Dobřív vzniklo 900 hektarů holin ... “ Taková katastrofa vyžadovala okamžité řešení. Všichni co měli něco společného s lesem, včetně již vystěhovaných, se mohli vrátit. Tudíž i pracovníci z pily a s nimi také z mlýna. 

Podmínky pro provoz mlýna i pily však byly tvrdé. Například výpovědní smlouva ze strany německé správy byla 14 dní. Za této situace se opravy a investice do zařízení odkládaly, ovšem 1944 musel vyměnit francouzský kámen, jak píše v žádosti o povolení „byl 50 let starý a již vůbec nešrotoval“.

Poválečný stav mlýna nutil mlynáře, aby 16. září 1945 žádal o povolení zprovoznit mlýn na Padrti č. p. 19, tedy mlýn ve kterém pracoval před válkou pan Vintiška. Svoji žádost zdůvodňuje skutečností, že mlýn čp. 19 (Vintiška) je opuštěn a nepracuje. Mlýn, na kterém v současné době pracuje, je vlivem zanedbané péče po celou válku (14 denní výpovědní lhůta) ve špatném technickém stavu. O možnosti přejít na mlýn č. p. 19 je prý domluven s jeho majitelem Jeronýmen Colloredo-Mannsfeldem. Dle zjištěných informací však také pan Vintiška jednal s majitelem a i on měl příslib možnosti zprovoznit mlýn. Pravdou asi bude, že kníže a majitel nemovitosti měl tou dobou starosti o daleko větší rodový majetek a nějaký polorozpadlý „klepáč“ na Padrti byl pouze okrajovou záležitostí.
Dne 24. června 1946 žádá Václav Kulovaný o povolení zrušit mlýn na Padrti čp. 26, což byl mlýn pana Preise s tím, že majitel se chce v budoucnu věnovat výrobě bedniček. Pro ty si na své pile zpracovával dřevo a pro jejich výrobu by využil uprázdněné mlýnské prostory. Potřeby mlečů by pak zajišťoval pan Kulovaný v colloredovském mlýnu. Svoji žádost adresuje 20. září 1946 jedenáctému zasedání Svazu pro hospodaření s obilím. Ten nic proti otevření mlýna nemá, žádá pouze souhlas MNV z Padrtě. Předseda MNV Karel Bažata také nemá námitek a upozorňuje na nedostatek mlecích kapacit v okolí.

Pro otevření mluvila i skutečnost, že 6 km vzdálený  mlýn ve Skořicích celou válku nepracoval a jeho technický stav byl velmi špatný. Výsledkem bylo kladné stanovisko Svazu datované 27. listopadu 1946. Kulovaný nechává vypracovat projekt rekonstrukce mlýna čp. 19. Jednalo se o velkorysý projekt dvoupatrového mlýna včetně bytu mlynáře. Současně ale navrhuje, aby jeho švagr Preis za to, že dobrovolně uzavírá mlýn, obdržel odškodnění. V dokumentech Svazu je břitká odpověď: „Je absurdní dávat panu Preisovi náhradu, či vlastně panu Kulovanému dotaci na rekonstrukci mlýna, jestliže jej zavírá dobrovolně“. Svaz nezakazuje rekonstrukci, ale peníze na to nedá. Pan Kulovaný přesto shání modernější stroje do nového mlýna. Náhle dne 27. listopadu 1946 přesuny strojů ruší. Zdá se že váhá. Důvodem by mohly být schvalovací podmínky ve kterých stálo: „Zrušit bez náhrady mlýn čp. 26. Z budov odstranit všechny stroje a to dříve nežli bude spuštěn mlýn čp. 19 (tedy žádný souběh obou mlýnů). Vložit v příslušné knihovní vložce na všechny v ní uvedené pozemky za sebe i právní nástupce ve prospěch Společenství mlynářů v Rokycanech, nebo jejího právního nástupce služebnost nezřídit v budoucnu na těchto pozemcích v Padrti čp. 26 nový mlýn zabývající se mletím (všeho od obilí až po sojové boby). Doložit soudně či notářsky ověřené prohlášení jak majitele Jeronýma Colloredo-Mannsfelda, tak zástupce MNO, že souhlasí s obnovou mlýna a přejímají závazky z toho plynoucí.“

V zimě na přelomu let 1948-49 nechal mlynář Kulovaný opravit stávající mlýn. Opravil střechu i vnitřní zařízení mlýna. Celou zimu na tom pracovali dva najatí truhláři. Kolik to stálo se dnes již nedovíme, ale jak zanedlouho sami majitelé poznali, byly to „vyhozené peníze“.
Nástup JUDr. Alexeje Čepičky do čela MNO spolu s převzetím sovětské útočné doktríny a tomu předcházející vznik Vojenských újezdů v roce 1949 zhatil všechny plány. V roce 1952 se obyvatelstvo dozvídá o nuceném vysídlení a dalším rozšíření vojenského prostoru. Jak píše Ing. Žán ve své kronice, delegace žen jedoucí s protestem proti vysídlení, nebyla ke Klementu Gottwaldovi vpuštěna a ani rozhovor s jeho manželkou se neuskutečnil. Co se ale uskutečnilo okamžitě byly represe proti delegátkám, z nich nejhůře dopadla jejich mluvčí, které i když byla samoživitelka (manžel byl na vojně) byly odebrány potravinové lístky. Kdo se nevystěhoval v termínu podle ministerstva, ten se pak stěhoval na vlastní náklady. Odškodnění za majetek se vypočítával z ceny nemovitosti platné v roce 1939. Jenže koruna v roce 1939 neměla tu hodnotu jako koruna v roce 1952. To byla jedna velká nespravedlnost vůči majitelům nemovitostí.

Tedy mlynář Kulovaný za zvelebení majetku nedostal ani korunu. Druhou velkou nespravedlností a dá se říci i záměrem, bylo vyplacení náhrad až po měnové reformě, kdy např. pan Hodek, který se odmítl vystěhovat, dostal místo 193 548,- Kčs před reformou, po ní přepočtených 8 785,- Kčs. Ale nesplacený dluh pro Fond národní obnovy ve výši 20 000,- Kčs mu přepočetli v poměru 1:5 tedy na částku 4 000,- Kčs. Výsledná částka tedy dělala 4 785,- Kčs. Pan Hodek odmítl částku převzít a soudil se v Rokycanech. To že v roce 1955 obdržel částku 37 215,- Kčs, lze považovat za malý zázrak.
Majitel mlýna pan Preis se odstěhoval v roce 1951 do svého domku do Rokycan, kde pracoval jako dělník v Kovohutích. Když se později v roce 1953 tajně jel podívat na svůj mlýn na Padrť, nalezl jen zdemolovaný objekt, ze kterého někdo vytrhal veškeré modřínové obložení ve mlýně. Zemřel v roce 1995.