Texlův rod v Rouchovanech žije dodnes, ale opět nejspíš vymře po meči, protože nemá mužské potomky. Je spřízněn s mlynářskou rodinou Hammerschmiedů z Dolních Kounic. Hammerschmiedové mleli v Rouchovanech mezi léty 1840 - 1866 na dnešním Soukupově mlýně, dále také na Valově mlýně a Spáleném mlýně. Tento mlynářský rod původně pocházel z Jindřichova Hradce. V roce 1830 je František Hammerschnied datován ve Spáleném mlýně v Rešicích, ten si vzal za ženu Roubalovou. Roubal měl v Rešicích cihelnu, značka R, kterou vyženil. (Je zde patrná provázanost mlynářských rodů)
1. Ze vzpomínek paní Aleny na život v Texlově mlýně:
„Mlýn se zavřel začátkem války (někdy kolem r. 1940) a jen se na něm šrotovalo. Po válce komunisté všechno zaplombovali, ale manžel to uměl oddělat, aby se mohlo šrotovat alespoň pro naše potřeby.“ Mlýnské kameny se dnes nacházejí už jen jako ozdoba a připomínka minulých časů na venkovním pozemku. Před zavedením elektřiny si ji Texlovi vyráběli sami přes Kaplanovu turbínu, kterou dělal Gustav Mach. Dříve se voda vedla přes trychtýř, ale protože do něj byla potřeba hodně vody, tak se udělala jen taková roura, která vedla z náhonu na generátor a pak do turbíny. Dnes už náhonem neteče voda, protože za komunistického režimu tam pouštěli družstevní krávy a ty rozšlapaly hráze. Náhon tedy není zachovaný. „Rodiče mého muže si na mlýně také vyráběli vlastní elektřinu, původně přes mlýnské kolo, když teklo hodně vody.“ Na tento proud se ještě elektrické spotřebiče nedaly zapojit, jen se dalo svítit. Na později zbudovanou turbínu již bylo možné používat i elektrické spotřebiče, ale jen do zmíněného poničení náhonu. Předsedu JZD sliboval nápravu, ale nic se neudělalo. „Po zničení hrází se na turbínu dalo jen svítit a jinak jsme museli používat plyn.“ V roce 1976 probíhala elektrifikace samot, ale Texlovi to nevěděli, obec to měla nahlásit, ale nenahlásila. To ještě mlýn patřil pod samostatnou obec Šemíkovice. Ani Šabatovi (obyvatelé dalšího mlýna) nebyli obeznámení s elektrifikací. Rok jezdila paní Texlová po výborech a k ničemu to nevedlo. Pak napsala přímo prezidentu Husákovi a ten teprve vyhověl jejich žádosti o elektrifikaci. Tu na mlýně provedl pan Žaloudek, tehdejší místní elektrikář, v roce 1980.
Paní Texlová nechodila do práce, starala se o mlýn, byla ženou v domácnosti. Do práce nastoupila až ve čtyřiceti devíti letech jako prodavačka textilu. Na mlýně žila rodina Texlova se dvěma dětmi (Stanislavem a Alenou) a s rodiči pana Texla. Uvnitř stavení byly později vybudovány dva byty. V jednom bydlela mlynářka, maminka pana Texla. Ta v něm měla k dispozici kuchyň a ložnici. V druhém bydleli Texlovi (Alena a Stanislav) s dětmi. Měli k dispozici dlouhou sedničku do dvora, z komory si udělali kuchyň a ložnici a přistavěli obývák a koupelnu.
Paní Aleně se na mlýně moc líbilo. Vždycky ráno, když svítilo slunko a rosa se třpytila v trávě, tak jí manžel říkal, že takovou romantiku by jinde neměla. Ještě teď vidí, jak se pásli a váleli koně na louce za mlýnem a jí to působilo velké potěšení. Koně jim ale také přinesli velké trápení. Texlovi museli odevzdat všechno strojní zařízení a dobytek. Když koně Fricka, který byl zabraný v JZD, dávali na jatka, tak utekl na Babí kopec, skoro k Texlovu mlýnu. Chtěl utéct domů, ale chytili ho a odvezli. Celá rodina tu událost oplakala a dlouho se s tím nemohli vyrovnat.
Pan Texl byl členem místní tělovýchovné jednoty Sokol. Jednou při cvičení, když dělal veletoče, spadl z hrazdy a skoro přestal chodit, zlomil si žebra a pohmoždil si celou páteř. I když se uzdravil, tak práce pro JZD, kde jezdil s traktorem, mu velmi škodila. Od svých šedesáti roků nemohl už vůbec chodit, proto se Texlovi přestěhovali do domku v Rouchovanech. Paní Alena dál vyprávěla, jak ji dcera Alenka nutila, aby napsala román o všech těch zážitcích ze mlýna.
Dnes je vlastníkem mlýna syn paní Aleny, Stanislav Texl, který tam žije se svojí družkou Taťánou. Mlýn je pořád v pěkném stavu, ale potřeboval by rekonstrukci, na kterou momentálně nejsou peníze. Stanislav Texl nemá žádné potomky, tak asi Texlův rod vymře po meči.
