mlýn Mrskoš, U Vrby, Podměstský, Podmezský mlýn

Podmezský mlýn stával na pravém břehu řeky Otavy mezi mlýnem Brejchovským a mlýnem Na Větrově od poloviny 15. století, přesto se nám o jeho osudech až do počátku 17. století nedochovala, na rozdíl od jeho slavnějšího konkurenta Pod Brankou, jediná zpráva krom listiny Půty Švihovského. Ten v rámci svých nepopulárních daňových reforem nejenže neopomněl vymáhat již Rackem Kocovským vyměřenou sumu 3 lotů zlata, ale navíc ještě nařídil mlynáři z mlýna U Vrby odvádět každoročně do městské pokladny 14 grošů. Že to pro mlynáře byla povinnost nemilá, není pochyb, avšak mnohem více jej jistě rmoutil jednorázový poplatek 6 kop grošů splatný na sv. Michala, jenž pro mlynáře na nejmenším obecním mlýně musel představovat určitě značnou finanční zátěž. Kdo však v tuto dobu na mlýně hospodařil, zda-li částku poctivě splácel, případně jak se o mlýn staral, nevíme. Na dalších sto let jakoby mlýn U Vrby nadobro vymizel z historie města, avšak počátkem 17. století se vynořuje z temnoty v souvislosti s příchodem jedné z řady významných horažďovických mlynářských rodin, rodiny Boudovy.

Roku 1626 zemřel tehdejší Podmezský mlynář Jan Bouda, který po sobě zanechal syny Václava a Pavla a dceru Annu. Jak bývalo zvykem, předkupní právo na mlýn měli právě Janovi dědicové, kteří jej chtěli využít. V pondělí 27. srpna předstoupili oba bratři a jejich sestra před městskou radu se žádostí o zakoupení mlýna. Obec s prodejem souhlasila a vyměřila kupní cenu za ,,mlýn, slove Pod Mezí, s trávníkem, při témž mlýně, s koly moučnými i na vodě se stupníkem (…) a se vším všelijakým stavením a všemi statky movitými i nemovitými“ na 900 stříbrných.
Nejprve mělo být složeno jako ,,předplatná suma“ 150 stříbrných a poté zbylých 750 uhrazeno po ročních splátkách 45 stříbrných na svátek sv. Havla. Součástí smlouvy bylo též porovnání obou bratrů se sestrou Annou, které byla v té době již provdána za Jana Formánka a na rozdíl od svých bratrů tak na mlýně již nehospodařila, zatímco se totiž Pavel a Jan rozhodli na mlýně společně hospodařit, Anna svolila k vyplacení svého podílu ve výši 300 stříbrných s tím, že tuto částku bratři zaplatí ve třech ročních splátkách. Sestra se též vzdala louky, kterou sourozencům v dědictví odkázala již jejich matka Kateřina Boudová. Bratři jako kompenzaci za louku přislíbili dodat rodině Formánkově 2 strychy a 2 věrtele žitné mouky a 1 strych mouky pšeničné.
Snad krutá válečná doba či nesnášenlivost mezi bratry nakonec zapříčinila, že místo společného hospodaření užíval mlýn ve svůj prospěch téměř výlučně Václav Bouda. Již v létě 1627 tak oba bratři opět stanuli před obecní radou. Tentokrát mělo dojít k porovnání škody, jež Pavlovi za předchozí rok na mlýně vznikla. Spor skončil vzájemnou dohodou, Václav se rozhodl z mlýna nadobro odejít a přenechat jej Pavlovi.
Zatímco Václav na mlynářské řemeslo nadobro zanevřel, Pavel se vydal v otcových šlépějích a stal se z něj velmi úspěšný a bohatý mlynář. Se svou ženou Annou zůstal na mlýně až do konce 60. let. Roku 1643 se manželům Boudovým narodil syn Pavel, kterému šel za kmotra sám horažďovický rychtář Daniel Táborský, a o dva roky později porodila Anna dceru Lidmilu. Ctižádostivý mlynář se pak v 50. letech spolu s Danielem Táborským stal úředníkem nad mlýny a dohlížel tak nejen nad svým vlastním mlýnem, ale i nad mlýnem Podbranským. Boudovi patřili mezi místní kališnické rodiny. Již Pavlův otec Jan se roku 1624 hrdě hlásil ke své víře a odmítal se vzdát přijímání pod obojí. O dvanáct let později, kdy důsledný jezuita Albert Chanovský z Dlouhé Vsi v době vrcholné rekatolizace v Horažďovicích přikázal domovní prohlídky za účelem pořízení soupisu zakázané literatury, byly u Pavla i Václava nalezeny ,,nevhodné“ knihy.. I tak si ale mlynář Pavel Bouda dokázal v době největších perzekucí vybudovat ve městě nebývalé postavení.
Koncem 60. let však rodina Boudova mlýn opustila, veškeré zprávy o mlynáři Pavlovi i jeho dětech mizí. Éra slavných majitelů Podmezského mlýna však tímto okamžikem zdaleka nekončí, neboť místo Podmezského mlynáře získal Adam Raušar. Podobně jako Pavel Bouda, i on se velmi brzy zařadil mezi městskou elitu jako vlivný a uznávaný mlynář, jenž udržoval přátelské vztahy s rodinou bývalého rychtáře Daniela Táborského, papírníka Mikuláše Templa či pekaře Martina Boudy. A nebudeme ani příliš přehánět, když si dovolíme podotknout, že Raušarovi v době své největší slávy v 70. letech 17. století drželi nad městskými mlýny doslova monopol, neboť po několik let spravovali též mlýn Podbranský.
V roce 1674 převzal mlýn po svém otci, jenž se ujal mlýna Podbranského a později přesídlil na mlýn do nedalekých Hoštic, Jan Raušar.Ten ve mlýně mlel obilí se svou ženou Marií. O dva roky později se jim narodila dcera Alžběta Rozina. Sotva však Jan oslavil křest svého prvorozeného dítěte, přišly první starosti. V zimě roku 1676 totiž uhodily třeskuté mrazy a činnost ve mlýně se na několik měsíců zastavila. Marně se Jan pokoušel bojovat s nepřízní přírody a jistě nejednu bezesnou noc přemýšlel, jak poplatit své dluhy vůči obci, které v době nečinnosti mlýna hrozivě narůstaly. Nakonec zasáhl Janův otec Adam, který na obecním magistrátě podal žádost o odpuštění části nájemného a na rozdíl od tehdejšího podbranského mlynáře byl úspěšný.
Adam Raušar se již o rok později vrátil z mlýna v nedalekých Hošticích mezi horažďovické městské mlynáře a poslední dva roky svého života prožil znovu jako mlynář na Podmezském mlýně. Jan si v té době budoval kariéru schopného a váženého mlynáře z rodu Raušarů v mlýně Pod Brankou.

Po smrti Adama Raušara získal Podmezský mlýn Matěj Neruda. Po dlouhé době, kdy mlýn náležel do správy rodiny Raušarovy, přešel Podmezský mlýn do rukou nového, do té doby neznámého, horažďovického mlynáře. Příběh Matěje Nerudy přibližují jen velmi krátce zápisy v matrikách. Matěj, původně mlynář z Velkých Hydčic, hospodařil se svou ženou Kateřinou v Podmezském mlýně téměř 6 let. Roku 1680 se mu zde narodil syn Šimon a po roce 1685 s celou rodinou opět odešel do hydčického mlýna.
Tou dobou se nejspíš asi podařilo Janu Raušarovi konečně přesvědčit obec, aby jej uvolnila z místa Podbranského mlynáře, a vrátil se do rodného mlýna. Zatímco Podbranský mlýn po jeho odchodu až do konce 17. století již jen strádal rychlým střídáním mlynářů nevalných schopností i charakteru, Podmezský mlýn ve správě rodiny Raušarovy výrazně vzkvétal a brzy se dostal na výsluní obecního zájmu na úkor mlýna Podbranského. Fungoval-li tedy Podmezský mlýn po celé 17. století ve stínu preferovaného mlýna Podbranského, 18. století pak můžeme již zcela oprávněně nazvat zlatou érou Podmezského mlýna, o jehož výsadní postavení se nemalou měrou zasloužily právě rodiny Jana Boudy a Adama Raušara.

(Jaroslava Škudrnová)

Několik dat z historie mlýna „MRSKOŠ“ v Horažďovicích. Mlýn Podmezský (nazývaný také Podměstský), později zvaný „MRSKOŠ“ vznikl podle prvních písemných zmínek v roce 1373 na pravém břehu řeky Otavy. Původním majitelem byla obec, postupem času byl mlýn obcí pronajímán a posléze také prodán. Roku 1855 kupuje mlýn rodina Mrskošova z Nového Knína a tím doslova a do skutku začíná rodinná mlynářská historie Mlýna MRSKOŠ. V roce 1910 Karel Mrskoš starší přestavěl nejen mlýnskou budovu, která byla zvýšena na tři patra, ale došlo i k modernizaci strojního zařízení ( fa Prokop Pardubice ). K pohonu mlýna byla postavena Francisova turbina s vlastní strojovnou, která využila síly a dravosti řeky Otavy.V roce 1914 nejen mlýn zastihla 1. světová válka, která ovšem nikterak neovlivnila provoz mlýna, ba naopak mlýn v těchto zlých časech zásoboval celé okolí moukou.V roce 1923 Karel Mrskoš starší umírá a mlýn přebírá jeho syn.V období 1932-1937 prožívá mlýn hospodářského rozmachu a je zřízena krupárna, která přináší mlýnu velký užitek, neboť na ječné kroupy je velký odbyt. Začíná se rovněž mlýt ječná mouka zn. „Perla“. Díky tomuto období dochází v roce 1935 k další strojní modernizaci opět firmou Prokop Pardubice. V roce 1936 kupuje mlýn první nákladní automobil zn. Škoda, kterým zajišťuje veškerou dopravu.V roce 1938 mlýn prochází další rekonstrukcí a modernizací . Nelehké období 2. světové války (1939-1945) přineslo mnoho strachu, starostí a útrap. Hned po začátku války byly zavedeny potravinové lístky na mouku, což způsobilo její prodávání mimo příděly, tento způsob prodeje byl označován jako „černý trh“. Zde nejen mlýn K. Mrskoše, ale všechny české mlýny sehrály důležitou úlohu v zásobování obyvatelstva. To samozřejmě vedlo k mnoha spekulacím s cenou mouky na „černém trhu“. Ke cti Mrskošova mlýna slouží skutečnost, že zde byla prodávána moukla za normální ceny. Toto černé mletí jakož i prodej mouky bylo stíháno a přísně trestáno. Po konci války v roce 1945 byl zakoupen další nákladní automobil zn. Opel. Ani tomuto mlýnu se nevyhnulo zestátnění a tak v roce 1948 byl mlýn znárodněn a začleněn pod správu n.p. Jihočeských mlýnů v Českých Budějovicích a následně roku 1950 přechází mlýn pod Západočeské mlýny. Díky moderní technologii a vysoké produkci si komunističtí vládci netroufli mlýn zavřít. V období socializmu byl Mrskošův mlýn částečně modernizován strojním zařízením, nově byla vystavěna budova balírny a administrativy. Pouze „elektrárnička“ (Francisova turbína ) neodolala smělým plánům socialismu a v roce 1965 byla při přestavbě jezu vyřazena z provozu a následně zasypána. V první vlně privatizace byl mlýn vrácen manželce (Boženě Mrskošové) a dceři (Marii Melzerové) původního majitele mlýna pana Karla Mrskoše, které ke dni 1.10.1991 tento mlýn převzali.Do té doby byl mlýn označován jako provoz mlýn Horažďovice a spadal pod s.p. Západočeské mlýny. Tímto datem začalo pět budov na rozloze skoro 4 ha na pravém břehu řeky Otavy v Horažďovicích , obrazně řečeno, psát svoji další kapitolu života. Pro správu restituovaného majetku byla zvolena forma podníkání OSVČ s názvem Marie Melzerová – Mlýn a krupárna MRSKOŠ. Tímto datem začala další rekostrukce a modernizace budov a nového strojního zařízení. Od roku 1991, kdy byl horažďovický mlýn navrácen původním majitelům, vložila rodina nemalé finanční prostředky do úpravy budov a nového strojního zařízení. V roce 2002 byla založena společnost s ručením omezeným, která převzala využívání nemovitostí a všechny obchodní aktivity dosavadního modelu podnikání fyzické osoby Marie Melzerové.