Čívický mlýn

Středem Starých Čívic protéká Podolský potok a na jeho pravém břehu stojí stavení čp. 8 - vodní mlýn. Potok má dostatečný spád, aby mohl pohánět nejen mlýn ve Starých ČVívicích, ale i další mlýny na svém toku.

Již v záznamu z 29. dubna 1264 najdeme o mlýnech na Podolském potoce zmínku, když Bruno, olomoucký buskup, oznamuje Thomovi (Tomášovi?), svému služebníkovi: "Dávám Tobě a dědicům Tvým právem feudálním biskupskou ves Čívice (v latinském originále Zewiz), ležící v Čechách, se vším ostatním jejím příslušenstvím, desátky, platy, alodiem, lesy,lukami, pastvinami, mlýny, vodami, rybáři, poli zdělanými i nezdělanými a vším ostatním ve věčné držení...". 

O mlýně ve Starých Čívicích najdeme rovněž zmínku v zápise ze 24. června 1451, kdy Kateřina z Třesic, dcera Jana z Třesic, postupuje Čívice Vaňkovi z Miletínska " spolu tvrz s poplužním dvorem a celú ves s mlýnem a dědinami".

V roce 1651 se v Čívicích uvádí "J. Mil. Císařský mlýn čp. 8 s nájemným mlynářem ve stáří 35 let Janem Dvořáčkem". Z mlýna se platilo nájmu 80 kop míšeňských, později 110 zlatých ročně a za dva vykrmené vepře 11 zl. 40 kr. Ve mlýně mleli lidé z Mateřova, Bezděkova, Opočínku, Lánů na Důlku, Krchleb a Srnojed.

1651 Soupis poddaných podle víry - mlýn J.M.C.: mlynář nájemník Jan Dvořáček (35 let), manželka Anna (30), děvečka Mandalena (14), všichni katolíci

Dále se dovídáme z vodní knihy, že mlýn byl "v starých nepamětlivých časech od vrchnosti vystavěný v knize starobylé fol. 67 vtělenou úmluvou dne 23. října 1733" dán do dědičného nájmu Jakubu a Marii Zikudových (Čikudovým). Tehdy měl dvě složení, jahelku a tři stoupy. Jakub Zikuda zaplatil za mlýn 300 kop míšeňských a musel navíc platit nájemné 100 rýnských ročně. Zároveň vrchnost stanovila podmínky převodu mlýna: vrchnost bude udržovat tok vody na své náklady; mlynáři bude dávat zdarma bukové, habrové a březové dříví na mlýnské stroje a duby na hřídele; majitel mlýna je osvobozen od veškeré kontribuce, roboty i povinnosti ubytovávat vojsko; vrchnost si zajišťuje právo zpětné koupě mlýna.

Dne 18. ledna 1752 již za mlynáře Josefa Boka (Poka) byl zvýšen nájem ze mlýna na 162 zlatých ročně. V roce 1802 měl mlýn dvě složení a jahelku. 

Dne 25. května 1805 sepsala vrchnost novou smlouvu s mlynářem Janem Štěrbou za těchto podmínek: bylo zrušeno vrchnostenské právo zpětné koupě mlýna; mlynář byl povinen zaplatit 10% z ceny mlýna (tzv. změnebné); mlynář se vzdává práva dostávat dříví zdarma; vrchnost bude udržovat tok vody v dobrém stavu; roční nájem ze mlýna je 100 zlatých; vrchnost platí c.k. daň (v roce 1849 činila 3 fl. 6 kr.). Dále vrchnost na své náklady udržovala barchovský splav a čistila strouhu od splavu až ke mlýnu.

V 19. století ovšem ani vyvázání z roboty neznamenalo její úplné zrušení, jak si můžeme přečíst v zápise z 4. března 1849. Ačkoliv se mlynář zaplacením obnosu 420 zlatých 40 kr. vykoupil a stal se vlastníkem bývalého panského mlýna, zůstal mu nadále pravidelný roční poplatek - celkem 82 zl. 20 kr.

Dne 4. prosince sjednala vrchnost s mlynářem Janem Lichtenberkem a jeho manželkou Terezií vyvazující smlouvu. Roční nájem byl stanoven na 100 zlatých. Rovněž barchovský splav a strouha od splavu ke mlýnu se předávaly do vlastnictví majitele mlýna  s povinností je opravovat a čistit na vlastní náklady. Tehdy se mlýn uváděl jako dominální s přidělenou rolí přes 329 měr a zahradou č. 1 o rozloze 18 měr.

Od 70 let 19. století se mlynáři ve Starých Čívicích rychle střídali: roku 1870 Dvořák, roku 1882 František Remeš, další rok Josef Švarc, nebo 1890 J. Nedvídek. 

Z protokolu z 29. května 1881 je vidno, že mlýn měl tehdy tři složení, z toho jedno francouzské a dvě česká, "a sice poslední s přistrkovacím krupníkem a jahelkou". Vodní kolo bylo na svrchní vodu a " kolo druhého čili podhorního složení mělo 77 cm ve světlé šířce a 3,25 m v průměru". K čívickému mlýnu tehdy mletím příslušely Nové Jesenčany, Pardubice II, Popkovice, Svítkov, Dubany, Barchov, Čepí, Jezbořice, Lány na Důlku, Srnojedy, Staré Čívice, Staré Jesenčany, Starý Mateřov, Třebosice, Mikulovice a Dražkovice.

V protokolu z 20. července 1880 se uvádí, že splav na jalovém potoce, který nadržuje vodu mlýna ve Starých Čívicích, se nalézá v Barchově, je dřevěný a 4,70 m dlouhý, ve vodě má šířku 7 m. Z výpisu vodní knihy se dále dovídáme:

"Mlýnský náhon č.k. 791 upraven jest v dřevěná vantroka na začátku nad prahem 2,10 m široká, v nichž se za sebou dvě a v čele vantrok nad společným prahem při pravém břehu též dvě stavítka nachází. Stavítky uvnitř vantrok pouští se voda přímo na vodní kola, kdežto stavítky v čele vantrok, a sice krajním při pravém břehu 32 cm ve světlosti šir. pouští se voda do žlábku, kterým se na třetí vodní kolo vede a rovněž tímto žlábkem na jalovo z vantrok odváděti může. Postranní svislé stěny vantrok jsou nad povrchem dolního prahu /v čele/ 63 cm vysoké".

Roku 1915 byl majitelem Čívického mlýna Boh. Lidmila, učitel. 

V roce 1923 byl čívický mlýn přestavěn a rozšířen. Po úpravách měl tři stolice, loupačku, reformu a šrotovník a jeho hodnota byla 300 000 Kč. 

1930 Bohdan Ludmila

Poté se stal majitelem mlýna ve Starých Čívicích Jaroslav Vidrna.

22. prosince 1945 bylo z mlýna odebráno "oběžné kolo levotočivé o průměru 400,60 mm vrt...". Zásah provedla továrna na stroje a slévárna J. Prokop a synové v Pardubicích. 

Podle výměru Ministerstva potravinářského průmyslu ze dne 31. prosince 1959 byl mlýn ve Starých Čívicích znárodněn a převzal ho Zemědělský nákupní a zásobovací podnik v Hradci Králové.

Činnost mlýna skončila v roce 1965, kdy by provedena meliorační úprava potoka a byl zrušen mlýnský náhon od Barchova. Rovněž byla napřímena stará silnice, která vedla "přes náves", a mimo obec byla rozšířena na čtyřproudou.

V roce 1970 došlo k uzavření smlouvy o bezplatném převodu nemovitosti mezi Čs. státem- Zemědělským nákupním a zásobovacím podnikem v Hradci Králové - a Jaroslavem Vidrnou / předmětem tohoto převodu nebylo strojní zařízení umístěné ve mlýně ve Starých Čívicích, které zůstalo v dispozičním právu ZNZP/.

Později se mlýn čp. 8 stal majetkem Věry Vidrnové.