O vodníkovi
Za starodávna prý klapal v Klučově, kde se říkalo „Na zákopech", starý mlýn Jednou mlel mlynář dlouho do večera, a když se podívá z okna, vidí na louce cosi poskakovat a rozhazovat jeho seno. Když zaostřil zrak, poznal, že tím čerchmantem je vodník. Ráno o tom vyprávěl lidem, co přišli do mlýna, ale nikdo mu nevěřil. Brzy nato dorazil do mlýna krajánek, který vandroval od vesnice k vesnici a nosil dobrou náladu, čerstvé zprávy a také veselou muziku. Měl s sebou totiž housličky, na které vyhrával do noty. Když uslyšel od mlynáře o vodníkovi, usmál se, a z večera sedl na splav a začal hrát na housle. Nečekal dlouho, když se rozhrnulo rákosí a přišoural se k němu zelený panáček, a prý, že by si také rád zahrál. Krajánek svolil, ale řekl, že musí vodníkovi nejdřív srovnat jeho zkřivené prsty, jinak nebude moci na housle hrát. Vodník souhlasil. A tak krajánek vyvrtal ve splavu díry a hastrmanovy prsty do nich vrazil a pro jistotu je přitloukl kladivem. Zelenáč vyhrožoval, pak nadával, a nakonec prosil, aby ho krajánek pustil. Ten si ale vymínil na hastrmanovi slib, že se u mlýna vícekrát neukáže, a když to vodník slíbil, pustil ho. Od těch dob prý v Klučově už nikdy vodníka neviděli.
O pokladu z klučovského mlýna
Pověsti bývají plné skazek o bájných pokladech, které se ukrývají v nitru země, ale které ve skutečnosti nikdy nikdo nenašel. Přesto však historie zaznamenává i takové případy, kdy se vrtkavá Štěstěna usmála i na obyčejné lidi. Bylo léto roku 1698 a u klučovského mlýna se boural starý ztrouchnivěly chlév. Na fyzicky nepříliš namáhavou práci poslala kostelecká vrchnost tři robotníky. Děvečku sloužící u sedláka Tkadlece v Mrzkách u Českého Brodu, chlapce ze stejné vsi sloužícího na jiném statku a syna liblického šenkýře. Trojice rozebírala starou boudu trám po trámu od časného rána, až odpoledne konečně dorazila k základům. Když do nich ale pánové zabořili lopaty, ozval se nezvyklý zvuk skřípění kovu o kov. Robotníci se zarazili, ale pak začali rychle hrabat. Vzápětí se na denním světle cosi zalesklo, a když děvečka sáhla do hlíny, vytáhla z ní několik kulatých mincí, mezi nimiž se ve slunečním svitu zalesklo zlato. Trojice zanechala jakékoliv jiné činnosti a začala hledat další. Za krátkou chvíli se v plátěném šátku sešlo celkem dvacet šest zlatých tolarů, které si mezi sebou šťastní zájemci rozdělili. Děvečka, jako nejstarší, pobrala patnáct zlaťáků a oba chlapci se podělili o zbytek. Jenže každý takový nález se měl podle vrchnostenského nařízení hlásit tomu pánu, na jehož půdě byl nalezen. To se ale ani jednomu z nich nechtělo, takže se smluvili, že nikomu nic říkat nebudou a své nabyté peníze utratí sami. Jenže člověk míní a lidé mění… Děvečka, která spávala u sedláka ve chlévě, neudržela v noci zvědavost na uzdě, vytáhla tolary a začala je čistit, aby se mohla pokochat jejich marnivým leskem. Jenže to zpozoroval čeledín, který s ní chlév sdílel a dosud předstíral, že spí. Na druhý den ani čeledín nedržel jazyk za zuby a své noční pozorování zčerstva vycinkal dál. Neuběhl ani týden a zpráva o prapodivném nálezu se přes mrzeckého rychtáře dostala až k hejtmanovi v Kostelci nad Černými lesy. Ten si hned pozval děvečku na zámek a přísně ji vyslýchal. Vyděšená dívka hned přiznala vše o způsobu nálezu, pomocnících, i o tom, že část peněz již stačila utratit za teplý kožíšek na zimu. A jak se ukázalo, podobně na tom byli i oba později vyslýchaní mládenci. Kníže Lichtenštejn, kterému celou záležitost hejtman přednesl, nakonec nikoho z nich nepotrestal. Jen museli všichni tři vrátit vše, co jim z peněz zbylo. A jak se ukázalo, byla to jen necelá polovina původního nálezu. A tak klučovský poklad nakonec přeci jen přinesl trochu radosti do životů tří prostých lidí.
