Dne 1. dubna 1740 vyměnil náš předek Hans Friedrich Walter mlýn „Kletschkamühle“ v údolí Alby za mlýn v Benátkách s Donatem Lockerem. Jednalo se o „polní zahradu s jedním mlýnským kolem“ v hodnotě 583 zlatých. Poté mlýn koupil jeho zeť Hans Georg Seibert jménem své ženy Appolonie, po něm jejich syn Josef, po něm jeho syn Franz, a pak jeho zeť Franz Sagner. Nakonec se roku 1897 přiženil můj dědeček Wenzel Welzel z Bukové. Posledním mlynářem byl jeho syn, můj otec Adolf Welzel (1. 1. 1901), který byl společně se svou ženou, mojí matkou Franziskou, rozenou Pischel (1898–1986) z čp. 38 v Prorubek (ze samoty nahoře na kopci, která je dnes znovu obydlena), posledním vlastníkem. Vzali se 6. 2. 1932 a měli tři dcery – já byla nejstarší, narozená 9. 1. 1933. Mlýn byl až do roku 1945, tedy 205 let, v našem vlastnictví. Patřilo k němu 13 hektarů půdy – pole, lesy, louky, mlýn a pila.
Ve dne prý bylo zdaleka slyšet rachot pily, občas zaskřípalo povožení, štěkl pes – jinak panoval klid a mír: „V létě však, když dlouho nepršelo a nebylo vody, mlýn i pila stály. Tehdy se musela zapálit petrolejka, jinak jsme měli stejnosměrný generátor na osvětlení.“
„Letní večery jsme trávili dlouho venku a prababička (+1943) vyprávěla příběhy z dávných dob. Kolem nás poletovalo mnoho světlušek. Vyprávěla o robotě a také, jak její muž zemřel roku 1908 – když vynášeli rakev přes práh, šli do ovocné zahrady ke včelám, zaklepali na úly a řekli: „Váš včelí otec zemřel.“ Naše matka nám to často připomínala. Byla jsem ohromená, když jsem to později četla v knize Babička od Boženy Němcové – byly to stejné obyčeje, stejné etnikum, které nás spojovalo: Němci–Češi, Češi–Němci! Tolik společného – i pověsti o vodnících a mnoho jiného. Vždycky mě před nimi strašili, protože v mlýnském potoce se prý před mnoha lety utopilo několik malých dětí."
S příchodem tuhé zimy, voda zamrzla a také klapot mlýna ustal, ale práce bylo stále dost. Tehdy otec Elfriedy i jiní sedláci vozili dlouhé klády. „Slyšela jsem, že můj otec dojel až do Pardubic. Samozřejmě jsme měli pomocníky – čeledína, služku, dělníky na pile, vše se dělalo ručně. Kmeny se posouvaly tyčemi z kládoviště na vozík pily, prkna se skládala na prkennou plochu. Mlýn obsluhoval můj strýc Ernst, který se vrátil z Jablonce a zůstal svobodný. Byl vyučený pekař a jednou až dvakrát týdně pekl chléb pro hosty mlýna, kteří neměli vlastní pec – a samozřejmě i pro nás. Mnohokrát jsem jako dítě přihlížela, jak míchal těsto v dřevěném díži. Jak voňavě voněl čerstvě upečený chléb, když ho vytahoval z pece! Vedle stála škrabka a několik dřevěných díží, jedna na koláče, jiná na vánočky – úplně jako ve filmu Babička. Často jsem si vzala nůž, ukrojila si patku ještě teplého bochníku a namazala máslem – to byla lahůdka!" vybavuje se pamětnice.
Přišel květen 1945 a s ním konec druhé světové války. Ovšem slzy i krev v pohraničí tekly i po konci válečného běsnění. Z řady obcí po odsunech německého obyvatelstva život vymizel. V květnu 1945 otce Elfriedy a jeho bratra Ernsta čeští známí varovali, že jsou na černé listině a mají odejít. „Oba mluvili perfektně česky – kvůli mlýnu a strojům často jednali s českými opraváři, i za války. Řekli však: „Proč bychom měli utíkat? Nikomu jsme neublížili. Co bude s rodinou?“ A tak přišel 24. květen 1945. Otec zrovna na rozkaz odvážel obilí a mouku z mlýna, šel tak, jak byl – v gumácích. Byli předvoláni na četnictvo do Velkého Uhřínova. Ernst ještě řekl mé matce: „Jdu jen přepnout vodu na mlýnské kolo, hned jsem zpátky.“ Už se nevrátili. S nimi zmizelo i několik dalších mužů. Od toho dne, 24. května 1945, mlýn navždy ztichl. Později se potají doslechlo, co se asi stalo. Až roku 1993 mě jeden muž zavedl na místo v horách, kam bylo tehdy 14 mužů odvlečeno,“ přibližuje jednu z nejsmutnějších kapitol Benátek paní Efrieda.
Tou však vše ještě uzavřeno nebylo. 27. června 1946 byla ona, její dvě sestry a matka z Prorubek vystěhovány ve třetím transportu. Mlýn byl roku 1947 zbořen.
„Dostali jsme se do okresu Salzwedel. Začátky byly těžké. Roku 1964 jsem se poprvé po letech vydala s tetou a synem do rodného kraje. Šli jsme z Prorubek dolů do Benátek. Mlýn už nestál, vesnice zmizela. Na louce ležel jen osamělý mlýnský kámen. Posadila jsem se na něj a ponořila se do hlubokého smutku. Dožila jsem se dlouhého života a měla jsem mnoho času přemýšlet o událostech a naší historii, zpracovat ji a vzít si z ní ponaučení – a to jsem také udělala,“
Elfriede Baars
Přeji dobrý den a zdar Vaší dokumentační činnosti! Mám jen malou poznámku k textu o mlýnu v Benátkách čp. 4 (okr. Rychnov nad Kněžnou), který jako kluk pamatuji těsně z poválečného období. Formulace o zániku mlýna pro "nezájem nových osadníků" není správná. Naopak - o chalupy v Benátkách měla zájem skupina královéhradeckých nimrodů, a krátce po válce několik z nich využívala. Ale majetkový správce nemovitostí po odsunutých Němcích - Státní statek Uhřínov - nebyl ochoten řadu mnohdy velmi kvalitních usedlostí soukromníkům odprodat a raději je nechal devastovat vandaly, dobytkem atd., následně pak spadnout. To znamenalo konec celé osady i jejího osídlení - pak už nebyli žádní osadníci ani rekreanti s výjimkou dodnes zachované jediné chalupy mimo centrum Benátek (poblíž Prorubek), tč. polorozpadlé a soukromníky opravované. Ohledně mlýna byste měli přesněji napsat "pro nezájem komunistického režimu o zachování nemovitostí někdejší obce (spolu s neochotou vyjít soukromým zájemcům vstříc)..." Nebo podobně.
Zdraví Petr Rybář
