POVĚSTI O MLÝNĚ MASTNICKÉM.
1. Martinický dub.
Asi půl hodiny severně od Martinic stoji u Vranova pravěký dub, o kterém si okolní lid vypravuje pověsti podivné. Praví o něm, že pochází z dob pohanských a že byl zasvěcen pohanskému bohu, ktery pry ještě podnes v hustych jeho haluzích sídli a neviditelně ho chrání. Jednou prý se pod tímto dubem sejde sedm králů, kdež budou hodovati, a ti pak zemi českou moudrými zákony učiní nejštastnější zemí. Nejedenkrát byl tento strom v nebezpečí; i nebyl by již zde stál se svými rozsochatými haluzemi, kdyby mu neviditelný strážce jeho plnou měrou nebyl poskytoval pomoci ochranné.
***
Nedaleko Martinic stával již za dávných časů mlýn. Mlynář byl bohatý, ale toužil býti ještě bohatším. Měl spanilou dceru. Osmnáctiletá dívka Anna vynikala ztepilosti vzrůstu, na bělostné tváři kvetl jí svěží ruměnec a hlavinku zdobily hojné černé vlasy.
Jednoho času přišel do mlýna cizinec i prohlížel si mlýn, složení a kola zevrubně, až pak posléze se tázal mlynáře, kolik za den semele? A když mu nato mlynář odpověděl, zasmál se a pravil: ,,Vidite, mlynáři, váš mlýn je špatně zařízen; kdybyste měl dvakrát tak veliký hřídel, mohl byste třikrát tolik semlít a náramně zbohatnout."
Mlynář nato řekl: „Mám-liž sobě dát takový hřídel ze skály vytesati? - Kdež jsou takové stromy?"
Cizinec pravil s výsměchem: ,,Bydlíte zde a dosud jste se po okolí ani tak neobhlidl, jako já! Tamhle u návrší u Beztahova stojí dub a z toho můžete dát takový hřídel udělat, ať se zdráv s toho místa nehnu!“ A rozloučiv se cizinec, zmizel v houští, jako by ho tu ani nebylo bývalo.
Mlynář stál před mlýnem jako u vyjevení, hledě za podivným cizincem, an tu jde okolo mladý sedlák, jenž dychtivě do mlýna pohlížel. Byl to Václav, syn sedlákův z blízké vesnice Martinic. Miloval hezkou dceru mlynářovu, a ona jej; ale bohatý její otec nie nechtěl slyšeti o nezámožném sedláku. Skaredé se tedy na Václava podíval, když šel okolo mlyna a zraku od oken neodvracel. ,,Díváš se na mne anebo na mlýn tak ostře, Václave, že si ani cesty nevšímáš? Vždyť jsi div o poleno neklopýtll"
Václav se zarazil, pozdravil a chtěl se ubírati svou cestou dále. Ale mlynář za ním volal, aby se zastavil; a když k němu přišel, tázal se ho: ,,Je-liž pravda, že stoji u Bextahova takový dub, že by se dal z něho udělati dvakrát tak silny hridel jako je muj ve mlýně?"
,,Baže je, "odvětil Václav,,,a nejenom dvakrát, ale třikrát tak silný mohl by hřídel byti."
..VIS-li co, Václave, poraž mi onen dub a ja ti dam hojnou odmenu!Avšak Václav zavrtěv hlavou, odpověděl: „Z toho, pantáto, nebude nie! Strom ten je zaklet, a kdo by k němu přiložil sekeru, špatně by pochodil."
I vyplísnil ho mlynář, že prý si jen holek všímá, ale do práce chuti nemá. Václav odešel smuten domů.
Mlynář neměl od té chvíle pokoje. Třetího dne zavřel mlýn, hezkou deerušku zamknul do její komurky a odešel na návrší k Beztahovu, aby si tam strom prohlédl. Naleznuv jej brzy, podivil se velikosti a rovnému, výbornému pri jeho. Melil jej i shledal, že je třikrát tak silny jako nejhrubší hřídel, jaky kdy viděl. I zachtělo se mu tím více stromu toho, neboť měl by pak nejlepší mlýn na mnoho mil v okolí a stal by se velikým boháčem.
Došel k Václavovi a znova jal se mu domlouvati: ,,Tys chudý chlapík, Václave, ale mažeš udelati štěstí. Poru mi onen dub a já ti zaplatím za to dvě kopy prnskych groda!" Ale Václav se ulekl, požehnal se křížem a pravil: ..Nepokoušejte mnel Není v tom nic dobrého, čeho ode mne žádáte. Strom ten je zaklet, tak jsme to slýchali od pradedu, a v celém okoli nedotekl by se ho žádny drvoštěp!"
Mlynář se rozhněval, i zlehčoval Václava, vysmívaje se mu. Domlouval pak ještě dvěma jinym dělníkům, ale i ti se jen křižovali, nic o jeho návrhu slyšeti nechtice Mrzut odešel doma. V komůrce jeho spanilá dcera hořce plakala. Vyznala se otci, že miluje Václava, a prosila, aby nepřekážel jejich lásce. Mlynáři mihla se hlavou myšlenka: poslal čeledina pro Václava do Martinic, aby hned přišel do mlýna. Když mladík vesel do komurky, pravil k němu mlynář: ,,Václave, Anička mi řekla, že ji máš rád a ona tebe. Porazis-li mně onen strom, dám ti ji za ženu a přidám vám pole a domek tam nad cestou do Martinic." Jakmile to Anna uslyšela, padla otci okolo krku, objímala a libala jej, radosti plesajíc. Ale Václav stál nepohnutě a byl všecek bledy: třesa se po chvili promluvil: ,,Budiž tedy, zkusím to! Bůh mi buď milostiv!"
Václav vzav sekeru a pilu, ubíral se k dubu. Na cestě potkal neznámého muže ve dlouhém plásti, který mu přál zdaru k práci, ale zasmál se při tom tak příšerné, že Václava až hruza z toho obešla. Sel však přece dále. Když došel ke stromu, slyšel tlukot svého srdce i eitil, jak mu zuby jektají. Pozdvihl sekeru, avšak ruka mu bez diky klesla a studený pot mu vyrazil na tele. Již se chtěl vrátit, ale vzpomněl si na svou milovanou Aničku; i vzmuživ se, napřáhl sekeru proti stromu, chtěje ponejprv zatnouti. Vtom však mu kdosi ruku zadržel. Ohlédne se: starý nábožný poustevnik, ktery bydlel v údoli pod Martinicemi, stál za ním. „Co to dělá, Václave? Strom tento jest posvátny!" I vypadla sekera z rukou Václavových; ze všeho se vyznal ctihodnému starci. Jak domluvil, strhla se bouře v lese, burácelo strašně, až se vrcholkové starých stromů skláněli; setmělo se a za skučení vichru oba slyšeli divý chechtot. I obešla je uzkost náramná, poklekli a modlili se „otčenáš“ za otčenášem". A když se pomodlili, vyjasnilo se opet; slunce zapadalo a rudi jeho paprskové kmitali se haluzemi starého dubu.
Václav se vrátil k mlynáři a smutně mu oznámil, že nemůže jeho přání vyplniti. Mlynář se rozhněval a pravil: ,,Klid se tedy z domu mého, ale již nikdy se zde ani ne ukazuj! Spiše dám dceru svou žebrákovi, než abych dopustil, aby si tebe vzala."
Ale mlynář neměl žádného pokoje: v noci se mu zdálo o velikých truhlách, plných zlata a stfibra, a viděl svůj mlyn nově zřízený, se třemi složeními. V hlavě mu podivně hučelo. I vstal záhy přede dnem, vzal pilu, sekeru a provazy a kradl se na návrší, aby onen strom porazil sám. Cestou ho potkal týž cizinec, který jej byl k tomu navedl. Prál mu zdaru k dílu, avšak hlas jeho jaksi ledově se dotýkal srdce mlynářova. Již stál pred dubem. Otočiv kolem něho provaz, zat al sekeru ponejprv. Jak se však dotklo Železo kury, zahučelo v lese, jako by se skály bořily; strom se rozpukl od hotejska až dolu -- a černá obrovská ruka sáhla ven, a uchopivši mlynáře, vtáhla jej dovnitř. Ili tom se setmělo, bouře burácela lesem a země se trasla....
Mlynář navždy zmizel; ale nikdo ze sousedů ho nelitoval. Všichni hlasitě prokli nali nenasytnou lakotu mlynářovu.
Osiřelá Anna upřímně oplakávala nešťastného otce a založila při kostele martinickém fundaci, z nížto by čtyřikrát do roka sloužena byla smuteční mše za duši otcovu. Ze si pak později vzala Václava, kdož by o tom pochyboval?...
***
Dub, jenž se byl při této události na sedmero ramen rozdělil, od té doby podržel sedmero obrovských větví. Později dostal se v majetek jistého sedláka ve Vranove, a ten prý byl opilee. I pil jednou v hospodě tak dlouho, až neměl v kapse ani haléte. Chtel se dlužiti u svých popíjejících druhů, a když se mu to nedarilo, nabídl se de jim proda svůj stary dub u cesty. Návrh přijat; ale co počíti s dubem, nemá-li byti poražen. Opilee ihned věděl radu: zapřisáhl se, že sám dub porazi, na polena dela av sihách, náležitě složených, jim dříví odvede. Tak se stala koupe, dabinky na plněny a nova se pilo, a teprve druhý den rozešla se celá společnost.
Když se však po okoli roznesla zpráva, co prastary dub čeka, pospisili si lidé k vrchnosti do Votie prosice, aby posvátný strom před zhýralým opilcem xnchronila. Vrchnost prosbě jejich ochotně vyhověla, poražení dubu zapověděla a nepořádnému sedláku rozkazala, aby se jiným způsobem se svými věřiteli vyrovnal.
Aby sedlák dané přisaze dostal, neporazil sice onoho stromu, ale odnal mu pouze ti poněkud uschlé větve, nadělal z nich polen a tak upokojil své druhy, stromu ne uškodiv. Stary dub, rozkládaje mocné své čtyři větve široko do povětři, přečka zajisté při veliké úctě lidu okolního ještě mnohá léta! (Dle Fr. Vlasáka, „Slavia", 1875.)
***
Někteří lidé vyprávěji tuto pověst poněkud jinak:
Byl na Mastniku mlynář a měl hezkou dceru, do které se zamiloval chudý mlynářsky chasnik. Mlynář slibil chudasovi svou dceru, porazí-li mu prastarý dub u Vranova. Strom tento byl posvátný a požíval u lidu takové úcty, že nikdo za nie na světě nebyl by mu nějak ublížil. Lidé povídali si o něm, že pod jeho dvanácti větvemi dvanáct mocnářů (každý pod jednou větvi) uzavře mir, až bude v Cechach nejhute.
Chasník šel tedy porazit dub. Ale jak zasekl do dubu po prvé, seznal, že nesekk do dřeva, nýbrž do litého železa. Sekl ještě jednou, sekera se odrazila; tal po třetí, opět marně. I šel domů a mlynáři řekl, že už dubu káceti nebude, i kdyby se jeho dcery odřeknouti musel. Podivil se tomu mlynář a chtěl poraziti dub sám. Tal do dubu jed nou, po druhé a vždy shledal, že seká litinu. Zaklel a sekl po treti. Tu se dub rozevřel a sekyra i s rukou až po zápěstí zajela do rozštěpu; potom se dub opět sevřel a mlynáti ruku uskripl. Bezruky mlynář dal, uzdraviv se, u svého mlýna vystavěti kapličku, ozdobenou obrazem Bohorodičky s Kristem, držícím lidskou pravici.
2. O kapličce u Mastniku.
U mastnického splavu stoji mariánský sloup se starobylou řezbou, představující Bohorodičku s Kristem, který drží v ručce své kus lidské ruky. O tom vypravuji si lidé tuto pověst:
Nynější mlýn ,,Mastník“ je už na třetím místě; první - dřevěný mlýn - stával pod ,,Horou“ asi prostřed západního břehu velkého rybníka, kterého za dřívějších dob nebylo. Tento mlýn prý shořel. I byl vystavěn nový pod nynějším mostem, který byl dříve dřevěný.
Jednou přila prudká jarní voda a trist ledová uepala most. Mlynát vyšel bourat ledové kry. Tu se ledy hnuly, splav povolil a mlynář na jedné kře plul po dravém proudu. V zoufalství volal Pannu Marii na pomoc. Když bylo už nejhoite, ucítil pry, že ho kdosi uchopil za ruku a vyzdvihl. Ztratil vědomí, když se probudil ze mdlob, nalézal se na hrbolečku svého pole. Mlýn i splav teka odnesla.
Na památku svého zachránění dal prý mlynář vystavěti sloup, jak prve uvedeno. Po této povodni postavila vrchnost důkladny most kamenny, který podnes v téke podobě stoji. Od rybnika dala oddeliti mocnou hrázi menší nádržku, aby byl mlýn před příštími povodněmi chráněn.
3. O čtyřech pokladech na Mastniku.
Ve 2. polovici předešlého století chodívala po zdejší krajiné stari, ošklivá cikánkahadačka. Ta jednou prohlásila, že v okolí mlýna, Mastniku" zakopano je otvero po kladu. Na kterém místě, neřekla; jen doložila, že..ti z nich najdou cizí lidé, tvrty až sedmé koleno".
Jednou v noci hořelo v Arnoštovicích. Lidé z Mastníku vyběhli uděšeni na vysokou mes a divali se, jak se pokhr Sit. Babičce ze mlyna prišlo se ohlédnouti pod hruškou nedaleko kapličky zpozorovala modrý, plápolavý plamének. Také ostatní ten plamen videli. Na všecky padla podivná hrůza. Hned druhý den poručil mlynát svému nádenikovi Vencovi Jednikovému z Mrákotic, aby tu hrušku porazil. Venca poslechl a hrušku skaeel. Pod kořenem našel krajáě peněz zlatych i stribrnych, nejvíce kliko vych" tolarů. Kolik jich bylo, Venca neřekl. Několik tolaru chová posud nynější ..pan otee" Dráb na památku. Tak byl nalezen poklad první.
Druhy našla pasačka ze mlýna. Za deštivého počasí posla krávy ve Velké" mezi. Kráva vyšlápla z rozmoklé půdy hrnek peněz. Jaké byly a kolik jich bylo, nemůže nikdo tici. Ale musely míti velkou cenu, protože si prý za ně koupila ta pasacks po adēji chalupu v Lovčicích.
Mastnický mlynář má nade mlýnem pole ve „Stráni". Prostred toho pole byl veliky, plochý kámen. Protože překážel, chtěli jej odstraniti; okopali kámen a založili páky. Vtom mlynářka volala: ,,Pojdte k obědu!" Museli hned poslechnouti, poněvad: to byla žena velice přísná, která nestrpěla odkladu; i nechali práce a šli obědvat. Martinicky soused Hájek šel z Hurek. Uvidel rozdělanou práci na poli...Co pak to tam dělají?" pomyslil si a šel se podivat. Kámen, založené sochory, jen páčit! I opřel sochorem, kámen se lehce nazvedl: pod ním, hle, hromada peněz! Strye Hájek byl v koženkách nad kotníky svázaných. Nelenil, nacpal si plné koženky, za košili i do kapes a rovnou domu. Težko se mu však pospíchalo! Když mlynátovi prišli od oběda na pole, zahlédli pantátu Hájka, jak zahýbá k Martinicum. Vypáčili kámen a nalezli roztroušené peníze; většinou drobné mince stříbrné z dob Leopolda Bavorského. (Mince mély na jedné straně nápis: ,,Leopoldus G:AR. AU. Comes Tirol Dux BVR", na druhé byly znaky: tyrolsky, rakouský a bavorsky.)
Hned se mlynářská chata rozběhla za strýcem Hájkem, aby prý peníze vrátil. Ten však o ničem nechtěl věděti a také nie nedal.
Na čtvrtý poklad se těši "pan otec". Jednou již se zdálo, že poklad bude nalezen: prestavovali cosi ve mlýně a ve hloubce přišli na veliky, čtverhranný kámen. Kopali, hledali, ale nenalezli ničeho. A tak se "pan otec" těší na poklad dále!
