Malebné místo Manětín, zhruba 40 km od Plzně je posazeno na úpatí Chlumské hory koldokol obklopené lesy. V okolí na potocích bylo několik mlýnů a právě jeden z nich si zaslouží naši pozornost.
Nacházel se nedaleko od města u silnice do Nečtin mezi dvěma Potoky. Stál tu již za johanitů, majitelé se střídali, ale byli to vždy Češi, třebaže v Manětíně a v okolí začalo přibývat obyvatel německého původu. Až ten téměř poslední mlynář Tobiáš se začal psát jako Tobisch a jeden z jeho synů se během studií stal buršákem. Když jako rada v Teplicích v r. 1929 zemřel, na pohřeb do Manětína přijeli tamní Němci a s velkou pompou – modrou buršáckou čapku s černou kravatou mu vhodili do hrobu. Ta byl počátek všeho. Když starý mlynář zemřel, provdala se jedna z dcer za Antonína Sůvu. Byla to slavná svatba – 28letý Čech si bral 28letou Němku. Sůva ale mlynářství moc nerozuměl, měl zálibu v lovu, puška mu byla vášní. Takže mlýn vedla stará paní a Sůva se začal věnovat politice. Navíc se do mlýna vrátila nejstarší dcera Marie. Obě ženy byly silně založeny nábožensky, leccos kostelu v Manětíně věnovaly.
Přišla doba před Mnichovem, nacisté hrozili a v okolí bylo dost henleinovců. Ty vlny nacismu byly dravější než proudy u obou potoků u mlýna- Po Mnichovu si osud zahrál i zde – nejprve jen na zkoušku. Hranice se 9. října posunula až k obci Újezd, kam katastrem spadal i mlýn. V Nečtinech bylo plno slávy a Sovova rodina stála o to, aby je wehrmacht zabral také. Jejich přání se na chvíli splnilo – 11. října 1938 zabrán byl i Újezd a Němci protáhli hranici až k Manětínu. V Praze nehnul nikdo ani prstem! Tady kvůli pravdě nutno uvést, že jedině děkan Wonka z Manětína se vydal k veliteli vojska, aby protestoval kvůli Újezdu, ryze české obci. Ve mlýně ale panovala hlučná zábava. Dámy, ač již v letech (53 a 45) už předem vyšily prapor s lomeným křížem a hned jej vyvěsily. A s nadšením vítaly „osvoboditele“, německé důstojníky. Sůva zabil prase, dámy snášely likéry a posloužili hrdinům z říše, jak jen mohly. – Jneže … Ve čtvrtek 13. října se dostavil velitel wehrmachtu starostovi Újezda, aby oznámil, že obec bude uvolněna ze záboru. Omluvili se a vrátili zabavené zbraně. Tam to bylo přijato s radostí a úlevou. Jinak to ovšem zapůsobilo ve mlýně. Vojáci sice hezky poděkovali za všechna pohoštění, ale sdělili, že musí „vycouvat“ a tudíž mlýn bude nadále v republice. Doporučili dámám, že sem co nejdříve přijdou čeští finančníci, ať si ten prapor s hákovým křížem rychle srolují. A opravdu naši příslušníci od finanční stráže se ukázali brzo a naštěstí již vše o chování lidí z mlýna věděli. Jeden z nich – a prý dost bujaře, zvolal: „Otevři, Tondo, včera jsi dal půl prasete Němčourům, dnes jsme si pro tu druhou půlku přišli my…“ A dámy zase snášely pití a hostily naše vším tím, co po wehrmachtu tu zbylo. … ( V zápisech je škodolibá poznámka, kdyby tak bylo možno zachytit, jak se tvářily během této epizodky…)
Události se ale pro republiku vyvíjely nedobře a po 15. březnu 1939 mohl na mlýně opět zavlát hákemkrajc. To už ale ve vývoji pokročil i samotný mlynář. Psal se Suwa a na klopě kabátu nosil kulatý odznak NSDAP. On i dámy byli konečně „doma“. Projevovali radost, že německé nápisy měly všude přednost a vůči Čechům se zaváděly německé pořádky. Začala válka a s ní zpočátku velké úspěchy wehrmachtu na všech místech, kde se bojovalo. Anton Suwa se stal velitelem veteránů, tedy domobrany (Reichskriegerbund). A velel prý, až se okna třásla. Dámy, chtějíce dát najevo svoje němectví, přijaly několik chlapců z rozháraných německých rodin. Jenže tahle mladá germánská krev dokázala, že si českého nic vážit nebude. Když se veřejně strefovali kameny do sochy sv. Vojtěcha, odeslaly je urychleně zase zpět.
Čas neúprosně běžel, přišlo jaro 1945. Po silnici kolem mlýna začaly v proudech jezdit vozy uprchlíků z pruského Slezska. Nakonec i oddíly wehrmachtu, prchající před Rudou armádou na západ. Jednoho rána se kolem mlýnu nacházelo plno letáků „Osvobození se blíží“, které se staniolovými proužky tu zchodila americká letadla.
Stráně Chlumské hory se oděly do květnového barevného šatu. . V Manětíně byl podniknut poslední zoufalý pokus. Z Němců a uprchlíků z Banátu ustaven Volksšturm – domobrana. Velitelem ustaven Suwa. Na náměstí v tzv. Hnědém domě vydával denně „apely“ a konala se i čtyřhodinová cvičení v lesích. Jenže konec se blížil. Manětínme procházel 27. dubna 1945 „pochod smrti“, esesáci hnali tudy lidi z koncentračního tábora. Místní lidé využili přestávky a snažili se těmto ubožákům pomoci, jak jen mohli. Bylo to od nich i hrdinství – nevěděli přece, jak se stráže zachovají, přesto se nebáli. Tohle ale doslova pobouřilo místní nacisty. Jejich vedoucí Sak (osobně jsem jej znal, byl vedoucím pracovního úřadu, pěkná bestie) a Suwa nařídili, aby celý transport okamžitě táhl do Sudet. Žádné prosby je neobměkčily, za deště odváděly stráže SS celý konvoj po silnici k Preitensteinu. Je zaznamenáno, že manětínské Němky naléhaly na Suwu, aby české lidi potrestal.
V sobotu 5. května 1945 se stal prvním zajatcem Ortsleiter Sak, pro Suwu se vydali povstalci přímo do mlýna. Měl sice kulomet, ale ten před několika dny předal Němcům, nekladl odpor Z pozatýkaných Němců právě ony dva odvezli následujícího dne do Plzně a už Manětín nikdy nespatřili. Ve mlýně zůstaly jen dvě ženy, tvrdé v odporu vůči nám až do konce. Na mlýně místo říšského vlál bílý prapor.
Byla hvězdnatá májová noc na středu 9. května. O půlnoci vyšlehla rudá záře. U mlýna vzplála nejdříve stodola, potom obytné stavení. Azbestová krytina, to byl praskot jako střelby. Občas do toho výbuchy, patrně nálože. Lidé a hasiči vyvedli dobytek a hledali obyvatelky. Okno v kuchyni bylo otevřené, na stole rendlíček se smaženými vejci, kniha, na ní brýle, petrolejová lampa ještě hořela… Nálože se stále ozývaly, bylo nebezpečné tu dlít. Do rána zbylo jen pusté spáleniště. Zachoval se jen sklep, v něm objeveny zásoby prádla a šatů. Den poté byly obě ženy dopadeny u osady Ledovice. Na otázku, proč neutekly někam za hranice u Nečtin, proč se vracely zpět, nikdo je nehonil – mlčely, tvářily se ledově. Odebrali jim lahvičku, nevědělo se přesně, zda je to rum, či jed. Ponechali jim jen namazané krajíčky chleba a šoupli je do vězení, ráno že půjdou k výslechu, ale nalezeny byly mrtvé, v obličeji i po těle modré. V oněch krajíčcích byl patrně jed. Byl s nimi problém i při pohřbu, nikdo je nechtěl odnést. Musel být dán příkaz zdejším Němcům, aby dvěma fanatičkám prokázali poslední službu.
Tak se skončila tragédie kol starého mlýna mezi olšemi na soutoku dvou potoků. Jezdil jsem kolem za války i po ní za příbuznou do Újezdu, kde byla právě oním Sakem nasazena do práce u jednoho rolníka. Vždy jsem slezl s kola a přemýšlel, kam ta servilita našich lidí může až dojít. Tehdy jsem byl kluk, dnes to chápu jinak. O to více se divím, kolik servilních lidí vidím dnes v politice i kolem sebe. Pravda, nemohou se projevit, jak bylo možné za války, ale už se trénují. Ostatně dnes není třeba ordnerů nebo tanků, způsoby jsou „jemnější“. Dáme si pozor a budeme tomu čelit?
Podle archivních materiálů napsal Josef Sedlák, Plzeň
