Mlýn čp. 76 v Neratově (Kolbe-Mühle)
Kdy se mlýn dostal do držení Kolbů, není známo. Nicméně Ernst Kolbe, poslední mlynář, se v obytné části mlýna v roce 1890 narodil jako druhé dítě Antona Kolbeho a jeho manželky Ernestiny, rozené Mannelové.
Ernst Kolbe převzal podnik po svém návratu z první světové války a vedl jej až do vypovězení rodiny v roce 1948. Zemřel v roce 1949 v Kladrubech u Dvora Králové, kde byla rodina po vyhnání násilně „ubytována“ na státním statku. Ernst Kolbe byl pohřben na hřbitově v Neratově.
To, co bylo běžně nazýváno jako Kolbeho mlýn, zahrnovalo pod jednou střechou také obytné prostory rodiny a jejich stálých pomocníků i příležitostných hostů a také hospodářství s koňmi, kravami a jiným „živým inventářem“. Celý komplex lze považovat za příklad sudetoněmeckého podnikatelského ducha.
Kolem roku 1907 zničil požár z nezjištěné příčiny celou budovu. Anton Kolbe ji znovu vystavěl včetně pekárny s produkcí 30-60 čtyřliberních bochníků chleba, pro něž si chodili zákazníci z okolí, dokonce i z 4 km vzdáleného Kunštátu. Mnoho rolníků přinášelo obilí a dostávalo za to výměnou chléb.
Ernst Kolbe, který se vyučil mlynářskému řemeslu v Ostrově (Nesselflecku) ve mlýně spojeném s pilou, začal soustavně zlepšovat a modernizovat mlýnský provoz a doplňovat jej zemědělskou technikou a pilou.
Mlýn byl postupně vybaven nejmodernějším zařízením pro všechny fáze zpracování obilí, částečně i pro automatický provoz, aby si tak bylo možné v případě potřeby ulehčit mletí ve dne i v noci. Až do vyhnání to byl jediný provoz v Neratově vybavený elektrickým světlem. Pro zemědělství sloužilo silážní silo. Kromě vedení podniku si Ernst Kolbe našel čas i na svého koníčka, totiž včelaření!
Tento rozvoj byl umožněn především díky vodní síle náhonu z potoka, protékajícího vesnicí, na němž Ernst Kolbe v roce 1919 pravděpodobně pro zvýšení výkonu zřídil nové vodní kolo, které přes transmise a řemenice přenášelo rotační sílu na rozličné stroje.
Vodní kolo pohánělo podle momentální potřeby mlýn, pilu a zemědělskou techniku. Na jaře se přes den řezalo dříví na šindele, ploty a jiné výrobky pro místní spotřebu, v noci se mlela mouka. Vodní kolo navíc podle potřeby pohánělo mlátičku, řezačku a dynamo, které nabíjelo akumulátory pro osvětlení. Když byl Ernst Kolbe ze své práce vytržen, měl již plány na nahrazení vodního kola moderní vodní turbínou. Jeho ctižádostí bylo předat mlýn dceři Anně, která se vyučila mlynářskému řemeslu, na níž by přenesl rodinnou tradici, což však kvůli vyhnání nebylo uskutečněno. Druhá dcera se jmenovala Gretel. Kolbeho mlýn již neexistuje.
