J. Holá: Z historie Podlouňovického mlýna
Louňovický zpravodaj č.12, červen-září 2009 a č. 14 prosinec-březen 1910.
Snad si ještě rodáci i obyvatelé našeho městečka pamatují, kde stával Podlouňovický mlýn. Ano, stával. Zmizel a nezbyla po něm ani památka. Připomene si jeho historii. Za dávných časů stával na samém úpatí Velkého Blaníka, po pravé straně silnice z Louňovic do Kondrace, před mostem přes Blanici, panský, dřevěný mlýn. Trpěl častými povodněmi, které během jednoho roku dvakrát zničily hráze, odplavily i dřevěný most. V roce 1834 požár zničil i dřevěný mlýn. Aby byl uchráněn nový mlýn před velkou vodou, začala vrchnost za arcibiskupství ještě v témže roce stavět nový, kamenný most a navážet ještě vyšší hráze. (Kamenný most měl dva oblouky a můžete je vidět na starších fotografiích. Most betonový byl vystavěn v roce 1954-56). V roce 1840 byl na místě starého, dřevěného mlýna postaven nový, 1 poschoďový, zděný, krytý taškami. Ten nejdříve vrchnost pronajímala a pak prodala soukromým mlynářům. Ve mlýně se vystřídaly čtyři mlynářské rody. Nejdéle, téměř celé století, tu hospodařil rod Jeřábků. V r. 1848 se do mlýna přiženil mlynář Ignác (Hynek) Jeřábek z Hluboké. Byl to pravý český „Pan otec“, vlastenec, který byl výborným pokrokovým hospodářem. Byl zároveň i starostou Louňovic, úřadoval v tehdejší staré radnici, která stála uprostřed náměstí, přízemí bylo zděné a 1. poschodí dřevěné. V roce 1857 vyhořela a již se znova nepostavila.
Mlynář Jeřábek jel v čele banderia, které slavnostně vezlo 12. května 1868 do základů Národního divadla v Praze blanický kámen. Na památku této události vysázel podél silnice u mlýna lipovou alej. U Jeřábků měli 5 dětí, nejstarší syn padl v 1. světové válce a čtyři dcery, které se zapojovaly do kulturního dění v Louňovicích, byly členky tehdejšího ochotnického divadla. Rod Jeřábků tu spravoval mlýn plných 77 let od r. 1848 – 1925.
19.prosince 1925 se v Podlouňovickém mlýně změnil hospodář. Do mlýna přišel z Nučic u Českého Brodu mladý mlynář Václav Mikšovský, za manželku si vzal Růženku dceru starého pana otce, který jím zároveň předal celý mlýn s pilou, hospodářstvím a polnostmi. Nástupce zmodernizoval chod mlýna. Nahradil mlýnská kola turbinou na vlastní elektrický proud, poháněnou vodou přiváděnou ze slepého ramene Blanice. Elektrický pohon přivedl i ke Kanadské pile, která byla součástí mlýna již od roku 1840. Pila byla vedena jako chráněná památka pro její zvláštnost. Její stavba byla celá dřevěná i spojení bylo bez jediného kovového hřebíku. Elektřina do obytné části mlýna byla zavedena až po r. 1930 přípojkou ze Světlé. Mlynářem byl Václav Mikšovský 1925-1948. to jest 23 let.
Do budovy mlýna byly ze silnice dva vchody. Jeden do mlýnice, druhý do obytné části. V přízemí byla šalanda, kde se scházela mlynářská chasa, stárek, mládek, čekali tu mleči, pobývali krajánci, kteří se tu vyspali i najedli. Krajánci přicházeli, aby seřídili a opravili zařízení mlýna, přinášely zprávy z jiných krajin, zpívali, vyprávěli příhody veselé i smutné a pak odešli do dalšího mlýna A co se tu v šalandě vyprávělo? Že po smrti jisté děvečky, která se u mlýnských kol utopila, tady strašila. Nebo, že hastrmani odtud prý chodívali do Louňovic k muzikám do hospody na „Adamovsko“, to byl hostinec, který stál na rohu náměstí a Rozmarýnské ulice. V přízemí byla ještě velká kuchyň, ve které se pro všechny vařilo a černá pec na pečení chleba. V poslední době tu vypomáhala stará paní Jindrová, pravá ruka paní mlynářky, výborně vařila a pekla chutný chléb. Bydlela v blízké vile Blaník. Stávalo se při velké vodě v Blanici, že protékala chodbami v přízemí mlýna. V 1. poschodí byla velká ložnice a prostorná obývací místnost, zároveň jídelna, s dlouhým stolem a lavicí. Tady měl i pan mlynář svůj koutek s kancelářských stolem, kde „úřadoval“. Vedl účetní knihy o hospodaření o výplatách pro úřady i pro vlastní potřebu. Zde potvrzoval „mlecí knížky“, doklad v množství o druhu obilí na semletí a pak o převzetí mouky. Do mlýna přiváželi zemědělci větší množství obilí na dřevěném voze „korbě“, drobní hospodáři na trakaři, vozíku a v zimě i na sáňkách. Ve mlýně byl v provozu i za druhé války. Na budově byl černý, česko-německý nápis MLÝN – MÜHLE.
Rodina Mikšovských měla 3 děti. Nejstarší byla dcera Zdenička *1926 – zemřela v r. 2008. Syn Václav *1928 se vyučil mlynářem , dlouhá léta zaměstnán u firmy „Jelínek“ ve Vizovicích na Moravě – zemřel. Nejmladší syn Jaroslav *1940, zaměstnanec ČSAD, v důchodu, bydlí v Louňovicích.
Podlouňovický mlýn utichl, provoz se zastavil v r. 1948 – kdy byl dle tehdejších zákonů znárodněn. Pozemky a hospodářské zvířectvo patřící ke mlýnu přešlo do místního Jednotného zemědělského družstva. Pan mlynář byl v posledních letech zaměstnán jako účetní v nově založeném družstvu v Louňovicích. Zemřel v r. 1970 v 77 letech. Mlynářem byl od r. 1925 – 1978, tj. 23 let. Paní mlynářka zůstala sama v opuštěném mlýně do roku 1977. Poslední léta dožila v rodině nejmladšího syna Jaroslava, v rodinném domku v Louňovicích, kde o ni pečovali. Zemřela v r. 1983 v 81. letech. Syn Jaroslav je poslední žijící potomek z mlynářského rodu Mikšovských. Dosloužila i letitá lavička pod lipou u silnice před mlýnem, na které po práci sedávali členové mlynářských rodin, pracovníci, aby si ve stínu lip odpočinuli a popovídali si tu se známými i výletníky. Vzpomínka na Podlouňovický mlýn se mi vrátila, když jsem si prohlížela fotografii mlýna asi z r. 1962, kterou mi věnovala Maruška Wágnerová, provdaná Janouchová, rodačka z Louňovic.
Když se paní mlynářka Mikšovská v roce 1977 odstěhovala k synovi Jaroslavovi do Louňovic, zůstal mlýn šest let prázdný a opuštěný.
V roce 1983 o koupi mlýna měli zájem dva invalidní důchodci z prahy Zdeněk Löbl a Ladislav Šturm s tím, že by mlýn uvedli do původního stavu. Tehdejšímu Národnímu výboru předložili žádost s projektem a rozpočtem na 300 tisíc Kč, což neodpovídalo potřebným nákladům. Bylo jim vyhověno a ještě téhož roku mlýn s kanadskou pilou a příslušenstvím od dědičky paní Růženy Mikšovské za nízkou cenu koupili.
Ve mlýně bydleli a mohli se pustit do plánované práce, avšak budova chátrala dál. Již se zdálo, že stavební práce začnou, ale na samotný mlýn nedošlo. Stavební technika, rozbitý bagr, dvě vyřazená nákladní auta tu zahálela tak dlouho, až byla nepoužitelná. Majitelé měli v plánu postavit na Blanici vodní elektrárnu, na kterou již měli povolení z roku 1987 a půjčku na zakoupeni dvou turbín, které měli uloženy v pivovarském sklepě, kde měl MNV garáž. Ani to se jim nepodařilo uskutečnit.
Když se pod tíhou sněhu propadla střecha mlýna, postupně odstranili trámy, potom okna a dveře. Po vytrhání podlah se propadly stropy a nemohli již ve mlýně bydlet, poskytla jím přístřeší kanadská pila. Ač to byla chráněná památka, postavena pouze ze dřeva bez jediného hřebíku v r. 1840, byla součástí mlýna, stihl ji stejný osud. Veřejná přístupová cesta ke mlýnu byla opatřena závorou k ní byl přivázán černý vlčák, který střežil, aby nikdo nemohl do prostor mlýna vejít. Na krajnici silnice byla navezena zemina, která když zarostla kopřivami, zakryla i výhled do údolí, kde stával mlýn.
Na volné dny se do mlýna sjížděla neznámá společnost, auta různých poznávacích značek. Zde, na dvoře, při táboráku a lampiónovém osvětlení vesele do noci slavili.
Stížnosti a upozornění občanů neměly nikde odezvu. Když již neměli ani přístřešek na bydlení, dopravili z Prahy tři dřevěné montované, tenkrát nazývané „Tesko" baráky a postavili je na pozemku u Blanice. Zde měl jeden z majitelů, Zdeněk Löbl trvalý pobyt. Ten byl znám jako správce rozhledny na Blaníku od roku 1983 - 1990.
V dubnu v roce 1990 tehdejší nastupující starosta Obecního úřadu, Jaroslav Veselý nařídil majitelům, aby z bezpečnostních důvodů udělali pořádek a urovnali zbořeniště mlýna. Materiál byl rozhrnut do stran a bylo hotovo.
Za 7 let jejich vlastnictví nebylo nic dle jejich představ uskutečněno. Neodhadli náročnost, finanční náklady, odbornost na realizaci tehdy vysněného plánu. Prostě, zalíbil se jim tento odlehlý, idylický kout s mlýnem pod Blaníkem.
V roce 2003 jsem zašla na místo bývalého mlýna. Naskytl se mi jen smutný pohled na zpustošené místo, zarostlé kopřivami a lebedou, všude nepořádek, v bahně rozlitý olej, části z rozbitého auta, skla, pneumatiky, poházené plechovky, v trávě zarostlý železný pekáč, zbytky vařiče, ohořelé dřevo na vyhaslých ohništích. Vandalsky poničené „Tesko" baráky. Pod silnicí se ještě povaluje zrezivělá násypka na obilí, kousek dál je vznikající skládka. Celé místo je ekologicky znehodnoceno.
Tady před lety stával pohádkový mlýn, zasazený do krásné krajiny na úpatí Velkého Blaníka. S čistou a na ryby bohatou Blanicí, ráj místních a vlašimských rybářů, kteří zde u mlýna se těšili ze vzácných úlovků tloušťů a úhořů vylovených z tůni za svitu měsíce.
Kousek po proudu Blanice, kde se říká pod "Kloboučnicí", bylo koupadlo, až se se chodívala koupat louňovická mládež.
Podlouňovický (v historii Podblanický, pak lidově Podlouňovský) mlýn tvořil bránu k Velkému Blaníku, tou musel projít každý návštěvník, výletní, turista, který navštívil podblanický kraj a Blaník. Mlýn byl úzce spjat s bájemi a pověstmi o Blaníku. Vypráví něm Josef Kajetán Tyl v „Jiříkově vidění, Václav Kliment Klicpera v „Blanických rytířích," Jarmila Svatá v knize „Blaník hora tajemná, zapisuje pověst „O Kateřině strojilce", služce, která v tomto mlýně sloužila a plno dalších o Blanických rytířích o sv. Václavu. Pověsti zapisovala, když zde pobývala ve vile „Blaník'. za mostem na druhém břehu Blanice. Zde si připomeňme známý obraz Julia Mařáka „Blaník", který zdobí salonek u prezidentské lóže v Národním divadle v Praze. Malíř na obraze zvěčnil tento kout krajiny u mlýna - tehdejší kamenný most s jezem, v pozadí zadumaný Blaník. Tudy se 12. května v roce 1868 ubíral slavnostní průvod, který doprovázel ověnčený vůz s kamenem s vytesaným a pozlaceným nápisem BLANIK, vylomený ze Slepičí skály na vrcholu Velkého Blaníka, který věnovali obyvatelé Louňovic do základů stavby Národního divadla v Praze.
V čele banderia jel na koni v národním kroji tehdejší Pan otec, mlynář, vlastenec Hynek Jeřábek, pozdější starosta Louňovic. Ten na pamět' této události vysadil k silnici u mlýna alej lip.
Na památku této historické události zůstala jako jediný svědek jen alej více než stoletých lip, která byla v letech 1993 — 96 vyhlášena za alej památných stromů — devět lip malolistých, jeden jilm horský.
Nejmohutnější, s největším obvodem 590 cm je první lípa na levé straně silnice z Louňovic do Kondrace. Správa CHKO v Louňovicích a členové ČSOP Vlašim věnují aleji soustavnou péči, aby prodloužili život památným stromům, které neodmyslitelně patří do krajiny pod Blaníkem.
Těžko a s lítostí se mi, jako rodačce a pamětnici Louňovic, píše o neutěšeném zániku historického Podlouňovického mlýna a všeho co je sním spojeno.
Zůstaly jizvou v srdci v naší krásné chráněné krajinné oblasti. Jiřina Holá
