Bezejovický, Šimerův, Šemberův, Bezmedův, Kulíkův mlýn

Ze Zahrádky po proudu Janovického potoka narazíme na mlýn s číslem popisným 2 v Bezejovicích. Dle vodní knihy ležel tento mlýn na rybníku zvaném Šembera a je bezesporu spojován se jménem Kulík. Vojtěch Losenický udává, že mlýn Bezejovice s hospodářstvím 25 ha koupil roku 1828 Jan Kulík. Po něm jej držel nejmladší syn František. Ve vodní knize pak figurují jména Antonín Kulík a Josef Kulík. V roce 1853 bylo položeno normální znamení, k jeho obnově došlo 20. listopadu 1886 a pak ještě 27. července 1907.
Dne 2. září 1920 obdržel živnostenský list pro provozování mlynářské živnosti v Bezejovicích Otokar Kulík. Podle sčítacího archu z roku 1921 působil při mlýně František Kulík. Dochované prameny ho ovšem jako mlynáře neuvádějí. Spolu s ním zde bydlel jeho otec Josef, sestra Anežka a při ruce měli tehdy čtyři pomocníky: Antonína Váňu, Josefa Krejčího, Jana Táboříka a Antonii Brychovou. 28. března 1924 získal živnostenské oprávnění František Kulík,  který se narodil 1. května 1881 v Bezejovicích a vyučil se mlynářskému řemeslu v roce 1898 ve mlýně Františka Kulíka, mlynářev Podělusech.
František Kulík zemřel 18. srpna 1937 ve věku 56 let a mlýn zanechal vdově Anežce. Už 9. května 1938 vyšetřovala četnická stanice v Maršovicích, zda se může Anežka Kulíková prokázat vodoprávním výměrem. Uvedla však, že všechny písemnosti odevzdala k projednání dědické pozůstalosti JUDr. Taussigovi v Benešově. U něj se žádné písemnosti nenašly, a tak se Anežka Kulíková v květnu 1938 nemohla žádným vodoprávním výměrem prokázat.
Patrně se výměr našel, neboť 14. února 1940 dostala živnostenský list k provozování mlynářské živnosti v Bezejovicích. Dále 24. října 1941
zažádala o „vodoprávní schválení jejího mlýna a zjištění rozsahu jeho vodního oprávnění a stanovení míry užívání vody a o osazení stálého bodu a vodního cejchu.“ Dne 8. prosince 1941 se uskutečnilo místní řízení.
Kulíková nemohla sama jistě stačit na chod mlýna. Měla v něm od 1. srpna 1942 v nájmu stárka Antonína Matouška a zřekla se mlynářské živnosti. Matoušek absolvoval mlynářskou školu v Pardubicích, a tak nebyl pochyb o tom, že by byl provoz mlýna ve špatných rukou. Bezejovice taktéž spadaly do třetího vysidlovacího pásma. 31. prosince 1943 ale nedošlo k zabrání mlýna. Mlýn byl i po dobu okupace v nepřetržitém provozu, byť došlo k jeho vyvlastnění a jeho majitelka obdržela pouze malou zálohu. Podle staniční služební knihy četnické stanice v Maršovicích kontrolovali četníci na svých pochůzkách mlýn velmi často. Návštěvami Kulíkova mlýna sledovali, zda v něm  nedochází k mletí na černo. Matoušek pracoval ve mlýně dál, ovšem jeho pronajímatelem byla správa SS. Anežka Kulíková získala nové živnostenské oprávnění 7. října 1948 a bydlela v obytné budově až do své smrti v první polovině 50. let.
Nepodlehla Matouškovu naléhání k prodeji mlýna. Komise ONV 12. dubna 1946 doporučila mlýn ponechat v provozu za podmínky dokonalé rekonstrukce. Antonínu Matouškovi skončil nájem ve mlýně v roce 1950. Odstěhoval se do Mariánovic, kde krmil dobytek do roku 1966 a pak si koupil vilu v Čerčanech. Tam se vrátil k mlynářské činnosti. V místním mlýně vykonával funkci vedoucího údržby. V Bezejovicích Matouška nakrátko v roce 1950 vystřídal František Ptáček z Postupic. Věnoval se rolnickému mletí. Ještě téhož roku si mlýn zabralo Hospodářské družstvo a v roce 1951 byl mlýn znárodněn pro Středočeské mlýny. Ptáček zde setrval do roku 1952, kdy mlýn přestal mlít a stal se skladem obilí do roku 1972.
V tomto roce objekt a pozemky převzal Státní statek, dvůr Bezejovice. Ptáček se přemístil do konfiskovaného mlýna v Libohošti a později byl zaměstnán v Jawě v Bystřici.