Labšovský, Jágrův mlýn

Mlýn se v čp.1/III připomíná už roku 1463, kdy patřil Vaňkovi mlynáři „pod brankú“. Ten prodal svoji usedlost roku 1472 za 24 kop českých grošů jistému Václavu Podmolovi. Vdova po něm, Kateřina Podmolka, mlýn odprodala nějakému Václavovi mlynářovi, zvanému „Mlynka“.

Roku 1504 přešel do držení Jíry nožíře a od něj roku 1509 Jakubovi řezníkovi. 

Dalším majitelem byl Jan Ježek, který ho prodal za 75 kop míšeňských Petrovi Labšovi, po němž mlýn zdědil jeho syn Martin Labeš (tehdy objekt oceněn, spolu s dvěma grunty, na 200 kop míšeňských). Roku 1561 připadl objekt jeho synovi, Václavu Labešovi.  V historických pramenech se proto tento objekt okolo roku 1600 uvádí jako „Labšovský mlýn“.[

Vdova po Václavu Labešovi, Kateřina, prodala mlýn za 460 kop míšeňských Jiříku Vrbovi, zvanému též Chrástecký. Když i on umřel, zdědili objekt jeho synové, Adama a Matěje.

Počátkem třicetileté války v letech 1620-21 během vpádu Mansfeldova vojska do Rokycan byl mlýn vypleněn a jako zpustlý jej roku 1623 koupil za 758 kop míšeňských Jan Wittich (z této sumy 276 kop šlo na úhradu dluhů, které vázly na tomto domě). 

1651 Soupis poddaných podle víry - v Rokycanech nelokalizovaní mlynáři:

1) mlynář Jan Praskej (45 let), měšťan, manželka Alžběta (40), dcera Lidmila (17), všichni katolíci

2) podruh mlynář Florian (33), svobodník, manželka Barbora (31), dcera Kateřina (10), syn chromý Jan (8), všichni kolegyně

Roku 1679 jeho tehdejší majitelka Salomena Jelenová prodává mlýn za 380 zlatých Šebestiánu Procházkovi. Teprve někdy poté patrně objekt získal v rámci poválečné stabilizace městské ekonomiky novou barokní podobu.

Dům čp.1/III patřil k nejbohatším městským mlýnům. Stejně jako mlýn čp.12/III využíval síly Mlýnského náhonu. S historickým jádrem města ho spojovala branka v hradbách zachovaná dodnes u domu čp.91/I.  V 19.století patřil, stejně jako mlýn čp.12/III rodině Jágrů a stejně jako mlýn čp.12/III i zde došlo k proměně objektu v souvislosti s industrializací.

V 2.polovině 19.století se mlýnu pod vedením rodiny Jágrů dařilo. Jan Jágr nechal zbořit starý mlýn čp.1/III a postavil zcela nový komplex budov parostrojního mlýna, který se rozrostl na jednu z největších staveb tohoto druhu v Rokycanech a reprezentoval tak novou tvář mlynářského podnikání – od řemeslnické malovýroby k industriální velkovýrobě. K ústřední patrové budově otočené do náměstíčka před domem čp.91/I  se připojila boční i zadní křídla. Jižně odtud, na opačné straně ulice Dolní příkopy vznikl objekt (skladiště), severně od hlavní budovy ještě přibyla mlýnice. V architektonické tváři celého vzniklého mlýnského komplexu převládají prvky pozdního klasicismu, s jemnými ozvuky dobově populární novogotiky.

Mlýnici vyprojektoval roku 1873  stavitel J.Šmaus a 29.dubna toho roku jeho plány schválila městská rada. Přestavba pak proběhla v roce 1874. Nová mlýnice měla podobu objemné dvoupatrové stavby na obdélném půdorysu, převážně hladkou fasádu prolamovaly menší okenní otvory s plochým ostěním, některé z nich sdružené po dvou. Výrazným prvkem fasády byly novogotické, či spíše gotizující vázovité nástavce nad hlavní římsou i na špici bočních štítů.

Podobně vypadal i jižní objekt skladiště zbořený roku 2004 – věžovitá eklektická gotizující stavba s obloukovitě zakončenými okenními otvory a zděnými vázami nad korunní římsou . Patrně i zde šlo o projekt J.Šmause z doby okolo roku 1873.

1893 dražba mlýna v odhadní ceně 45.413 zl. (RR)

Na konci 19.století ale parní mlýn (nyní pod vedením Františka Jágra) narazil na konkurenci modernějších a kapitálově silnějších velkomlýnů.  Pak se na krátkou dobu stal majitelem továrník František Hirsch. Ten roku 1894 provedl dílčí přístavbu objektu. Roku 1899 rovněž došlo k přestavbě dosavadní sýpky na truhlářskou dílnu. 

Roku 1896 koupil komplex budov mlýna za 24 500 zlatých podnikatel Josef Zápotočný a zřizuje zde tiskárnu. Tehdy zde provedl některé další přestavby. Z roku 1900 se dochovaly plány rokycanského stavitele Bohuslava Ryšavého na adaptaci mlýna na tiskárnu. 

Podnik disponoval vlastní elektrickou centrálou (dávno před zavedením elektřiny ve městě) a vodovodem. Roku 1907 Zápotočný zaměstnával 18 typografů, 28 dělníků a 4 úředníky. Úspěšné podnikání učinilo z rodiny Zápotočných vlivnou rokycanskou dynastii, která městu dala i starostu Josefa Zápotočného (1930-38). Tiskařské podnikání dávalo Zápotočným zejména „mediální“ vliv, práv zde se tiskl týdeník Žďár napojený na místní mladočeské a národně demokratické kruhy. Tato nacionálně-liberální orientace podniku ale kupodivu nebyla překážkou tomu, aby zde roku 1898 vyšel například i první český překlad Komunistického manifestu.

1930 tiskárna, majitel Jan Zápotočný

30. května 1950 přešel Zápotočného podnik do držení Západočeských tiskáren. Roku 1957 byla tiskárna zrušena a v domě zřízena truhlárna. Již 26. června 1956 ale rada MNV jedná o plánovaném znovuzřízení tiskárny ve městě. Ovšem bez konkrétního výsledku. V 60. letech zde sídlilo ředitelství Okresního průmyslového podniku. 

Po znárodnění a zejména v 70. a 80. letech 20. století začal objekt postupně chátrat a schylovalo se k jeho demolici.

Zhoršování technického stavu se nezastavilo ani po restituci majetkových poměrů. Současný vlastník totiž nemá peníze na rekonstrukci a případné investory odrazují vysoké náklady na nutnou rekonstrukci objektu. V roce 1991 provedeno odborné posouzení technického stavu objektů bývalé tiskárny.

Od roku 1994 je dům čp. 1/III prakticky nevyužívaný. K přirozenému chátrání se přidal vandalismus a hlavně povodně roku 2002, které narušily statiku objektu. Kvůli narušené statice došlo 3. října 2004 k demolici části areálu. Šlo o výše popsaný objekt skladiště na jižní straně ulice Dolní příkopy. O povolení ke zboření skladiště žádala majitelka celého areálu Jana Jiravová. Zchátralá stavba ohrožovala chodce a musela být tudíž oplocena, majitelka tudíž žila v neustálém strachu, že se tu někomu něco stane a ona bude vinna. Kvůli stabilitě okolních domů, zejména hospodářských budov v zadních traktech domů čp. 50/I, 49/I a 48/I ve Smetanově ulici, musel být z ruiny ponechán cca metr vysoký pahýl. I tak si majitelé sousedních domů stěžovali na to, že demolice byla příliš hlučná, prašná a že provedena s těžkou technikou, která ohrožuje statiku jejich domů. Bývalá tiskárna tak zůstává nedořešeným a problémovým místem města.