Mlýn, mechanická tkalcovna a niťárna; Teichmühle

První písemný doklad o existenci mlýna pochází z roku 1560 v urbáři zákupského panství. Předpokládá se však, že je starší a existoval již v období dřívějšího milštejnského panství. Zdejší mlynář Lorenz odváděl vrchnosti ve dvou ročních termínech 1 kopu grošů.

1612 při prodeji panství ve výčtu objektů neuveden, mohl patřit k hutnímu statku sklárny v Krompachu, kde je blíže neurčený mlýn uváděn k letům 1589 a 1637 s poznámkou, že zde musí povinně semílat všichni obyvatelé této vesnice.

1687 byla v Juliovce založena další sklárna, z níž je dochován portál do skalních prostor s letopočtem, mlýn mohl sloužit její potřebě

Další mlynáři jsou známy až koncem 17. století. Do pozemkové knihy mlýnů zákupského panství  byl k roku 1693 vložen mlýn o jednom složení Johannu Georgu Kreichwigenovi za poplatek 100 zl. Okruh mlečů zahrnoval Krompach, Valy a Horní Světlou, dále se zde zpracovávalo obilí pro slad do vrchnostenského pivovaru v Krompachu.

V roce 1709 je mlýn zapsán Wenzelu Kreibichovi za 425 zl., v roce 1727 Johanu Richterovi z Dolní Světlé za 1650 zl. V obou případech jsou uváděna dvě mlecí složení, která poháněla dvě vodní kola. V roce 1727 je také zmíněn přilehlý vrchnostenský pstruhový rybníček (později dva rybníčky), podle kterého se mlýnů začalo říkat „Teichmühle“. Poplatky tehdy činily 15 zl., k tomu 2 měřice pšenice a 42 měřic žita na vykrmování vepřů, dále v naturáliích 3 měřice žita a 12 měřic ovsa. Držitelé mlýna mohli využívat robotující poddané na vyklízení náhonu, dovážení materiálu k opravám a další práce.

Následovali další mlynáři z rodiny Richterů: k roku 1778 Johann Franz Richter, syn zemřelého mlynáře Josefa Richtera, za mlýn zaplatil 1400 zl. V roce 1806 převzal mlýn jeho syn Anton Richter.

Mlynáři mohli využívat vodu z rybníků za poplatek 10-13 zl. ročně, funkčnost tohoto vodního zdroje však byla omezená. Koncem 18. Století řešil mlynář s vrchností špatný stav rybníků, které byly zaneseny bahnem a zarůstaly trávou.

Od roku 1820 provozoval mlýn Franz Bradler, cena usedlosti byla 12700 zl. V roce 1830 mlýn koupil Josef Jarisch za cenu pouze 4600 zl. Provoz mlýna byl tehdy omezen špatným přítokem z náhonu a nefunkčním zdrojem z rybníčka. Druhé složení pracovalo jen při vyšších stavech vody. Mlynář Josef Jarisch proto v roce 1842 požádal o převod druhého složení na níže položený a nově vystavěný mlýn v Mařenicích čp. 57.

V roce 1874 bylo provedeno normování vodního díla. Objekt stále využíván jako mlýn, majitelem byl Anton Richter. Jako vybavení se uvádí dvě mlecí a jedno špicovací složení, pohon vodním kolem na vrchní vodu o průměru 6 m.

V průběhu 1. světové války fungoval objekt jako mechanická tkalcovna. Přestavba proběhla patrně těsně před vypuknutím války novým majitelem Josefem Winklerem. Výrobna byla později známa jako Josef A. Winklers Sohn, mechanická tkalcovna a niťárna.

V roce 1930 byl majitelem Josef Winkler, syn, a k roku 1934 Antonie Winklerová.

V letech 1922 a 1934 byly provedeny revize vodního díla.

K roku 1944 je zaznamenán požár tkalcovny.

Objekt byl zbourán někdy v 50. letech 20 st., na leteckém snímkování z roku 1953 budova ještě existuje.