Historie
Obecná historie:
Tato mlýnská usedlost je umístěna v jižní části Dolní Světlé. Náhon p. č. 1435 odbočuje ze Svitávky vlevo od silnice směr Mařenice. Jez je kamenný s torzem stavidla (pískovcové kvádry s drážemi). Trasa náhonu zprvu kopíruje okraj stěny, do jejíž paty je zahloubeno koryto (zadní stěnu tvoří přitesaná skála). Čelní strana koryta je zděná z šikmo kladených pískovcových kvádrů. Náhon prochází úzkým skalním tunelem. Částečně zachované betonové vantroky mají dochovánu i dřevěnou okeničku stavidla. Lednice je vymezena hlubokými skalními bloky, dozděnými pískovcovými kvádry a východní stěnou mlýna. Nachází se zde litinové torzo hřídele s rozetou vodního kola. Přepad odchází podél zadního průčelí mlýna. Mlýn je patrový obdélného půdorysu s mansardovou střechou. Severní část přízemí je zděná omítaná, směrem do lednice je použito zdivo z neomítaných kvádrů. Zbylá část stěn je patrně roubená s novodobým svislým bedněním. Objekt byl vystavěn v roce 1735. Jeho stavebníkem byl Adam Ramisch. Za Heinricha Scholze, před rokem 1928, byl objekt přestavěn na brusírnu mramoru. Po druhé světové válce objekt údajně fungoval jako výrobna dřevité vlny, poháněná elektromotorem.
Historie mlýna obsahuje událost z období:
Středověk – do nástupu Habsburků na český trůn (1526)
Novověk A – do bitvy na Bílé Hoře (1526–1620)
Mlýn byl postaven v období rozšiřování soustavy obilních mlýnů na zákupském panství v roce 1735 na místě starší selské usedlosti, evidované tehdy ještě pod Mařenicemi (byl nazýván jako horní, jelikož ležel z mařenicjých mlkýnů nejvýše). V pozemkových knihách panství je k tomuto roku zapsán jako „nový mlýn s jedním složením“. Postavil ho Johann Adam Ramisch. Po něm ho v roce 1746 převzal Johann Christoph Ramisch za 500 zl. a v roce 1790 Ignatz Ramisch za 600 zl.
1780 byla dle datace na hlavním vstupu postavena hlavní budova.
V roce 1820 se od Ignatzových dědiců usedlosti ujala Marie Anna Köhler, rozená Ramisch, cena usedlosti tehdy činila 1200 zl.
Další majitelkou byla v roce 1840 Kateřina Richter.
Události
- První písemná zmínka o existenci vodního díla
- Vznik mlynářské živnosti
V roce 1854 vlastnil mlýn Anton Richter, po něm k roku 1860 Josef Richter a od roku 1862 následoval Johann August Scholze.
V roce 1864 byla dle datace na skalní stěně provedena úprava vodního díla s tunelem raženým do skalního masívu.
Dle Vodní knihy z roku 1874 byl k tomuto roku majitelem stále Johann August Scholze, mlýn měl jedno mlecí a jedno špicovací zařízení. V tomto roce bylo provedeno normování vodního díla.
V roce 1900 byl vlastníkem Maxmilián Scholze.
První světová válka (1914–1918)
Za dalšího majitele, Heinricha Scholze, byl mlýn přestavěn na brusírnu mramoru. Přeměna na brusírnu byla dodatečně schválena při revizi vodního díla v roce 1928.
V „Seznamu…“ je v roce 1930 stále uváděn majitel Jindřich (Heinrich) Scholze, objekt je evidován jako níťárna.
Po 2. světové válce objekt údajně fungoval jako výrobna dřevité vlny poháněná elektromotorem
Znárodňování, život mlynářů v průběhu komunistického režimu (1949–1989)
Nemovitost je využívána k rekreačním účelům.
Příjmení mlynářů působících na mlýně:
- Ramisch
- Köhler
- Richter
- Scholze
Historie mlýna také obsahuje:
1735 Johann Adam Ramisch
1746 Johann Christoph Ramisch
1790 Ignatz Ramisch
1820 Marie Anna Köhler, rozená Ramisch
1840 Kateřina Richter
1854 Anton Richter
1860 Josef Richter
1862 Johann August Scholze
1900 Maxmilián Scholze
Heinrich (Jindřich) Scholze
Přepis z literatury, vyprávění pamětníků apod.
Přepis z pramenů: inventář, nájemní či kupní smlouva, výpisy z matrik aj.
Mlýn je vyobrazen na:
Veduta, ručně malovaná mapa
II. vojenské mapování – Františkovo (1836–52)
Předměty spojené s osobou mlynáře a provozu:
