Podměstský mlýn

Na Brejlovském potoce, přítoku Sázavy, v Netvořících č.p. 71 se dodnes nachází stavení Podměstského mlýna. Ze zápisu ve vodní knize byli patrnými majiteli v minulosti Josef Jiroušek, či František Kočí. Dochoval se protokol z 9. října 1883, informující o určení povolené nejvyšší výšky vody jako stálého bodu při tomto mlýně, tzv. cejchu s iniciály K.J., ve kterém jsou majiteli mlýna označováni Karel a Emílie Jirouškovi ze Slap. V té době měl mlýn jedno české složení a fungoval na svrchní vodu. Z dalšího archivního dokumentu vyplývá, že mlýn měl v držení František Blábolil, který mlýn koupil v roce 1911. Vychoval osm dětí, z nichž Jan Blábolil, narozený 1898 v Dobešově, se roku 1919 vrátil vyučený jako mlynář z Písku a převzal od otce chod mlýna. Pomocnou silou do mlýna mu byla manželka Emílie, rozená Hájková, dcera kováře z Netvořic. K mlýnu patřilo 8,5 ha hospodářství, z toho 1/3 luk a rybník u mlýna.
Dne 29. dubna 1928 žádal Jan Blábolil okresní správu politickou, aby rybník číslo katastrální 912 v Netvořicích u čísla 71 byl veden v knihách jako dosud. Neměl však žádných spisů ani nálezů ohledně rybníka, který byl při mlýně. Mlýn sloužil k místní potřebě mletí. O tom, že Jan Blábolil skutečně na mlýně hospodařil, je dochován opis živnostenského listu z 26. března 1936.369 V říjnu 1938 poslal okresní úřad v Benešově úřední připomínku velitelství četnické stanice v Netvořicích, aby zkontrolovalo, zda se u mlýna stále nachází vodní cejch z 9. října 1883. V listopadu 1938, po kontrole mlýna, odpovědělo Velitelství okresnímu úřadu, že vodní cejch dosud existuje s iniciály K.J. Zdali ve mlýně nedochází k mletí obilí na černo, sledovala v době druhé světové války četnická stanice v Netvořicích. Zde také kontrolovala případný podloudný obchod s potravinami.370 Jan Blábolil přihlásil svou dceru Věru roku 1942 za učednici. Mlelo se 70-90q obilí.
Potom se však Blábolilovi stali obětmi místa a doby, neboť se museli v roce 1943 vystěhovat do Skochovic. Otec rodiny, nemocný se srdcem, nejdříve první rok nepracoval vůbec, potom jezdil do mlýna na Přívoz za Janem Souhradou. Dcery se musely také odstěhovat. Věra s manželem bydlela rovněž ve Skochovicích, ale v jiném domě.
Emílie ml. se odstěhovala do Senohrab. V roce 1945 se rodiče vrátili zpátky, Jan Blábolil žádal příspěvek z fondu obnovy, a jelikož se vše nacházelo v poměrně zachovalém stavu (mlýnská budova neutrpěla žádných škod a strojní zařízení zůstalo ve mlýně), začalo se během čtyř měsíců s mletím. Dne 12. dubna 1946 proběhlo šetření na bývalém vojenském cvičišti ohledně vybudování sítě mlýnů potřebných pro zásobování. Blábolil směl mlít do doby, buď než bude k dispozici jiný mlýn, anebo dojde k obnově Otčenáškova mlýna.

Zdravotní stav Jana Blábolila se však prudce zhoršil. Na pomoc do mlýna si vzal svého známého Tomáše Loužeckého z Lešan a 13. února 1949 zemřel. Brzy na to Blábolilovi věděli, že se budou mlýny zavírat. Snažili se s Loužeckým dát vše do pořádku, ovšem i on náhle zemřel. Na mlýně zůstala sama Blábolilova manželka, Emílie.
V roce 1950 se mlýn uzavřel. Emílie Němcová, dcera Jana Blábolila, se vrátila i se svým manželem a dcerou do Netvořic, aby byla po ruce své matce, kterou už také sužovaly nemoci. Druhá dcera Věra zůstala ve Skochovicích. V roce 1955 se Emílie ml. s manželem rozvedla a celé hospodářství tak zůstalo na ní. Pět let pracovala dvanáct hodin denně, aby uživila dceru a matku. Když jí však v 66 letech zemřela matka, dcera ji přesvědčila o tom, aby se z mlýna odstěhovaly. A tak mlýn prodala akademickému malíři Bedřichu Dlouhému z Prahy, koupila si v Netvořicích domek čp. 40