Fišlovka
Na pravém břehu řeky Lužnice stával v osmdesátých letech 19. století mlýn. Jeho nový majitel, židovský podnikatel Emil Fischel, ho a pozemky kolem něj během pár desítek let proměnil na koželužnu a později na továrnu na zpracování kůží. Továrna zanikla už před druhou světovou válkou spolu se svým majitelem a z ubytoven pro dělníky i z budovy továrny pak vzniklo sociální bydlení, malé levné byty o obytné kuchyni.
Byl to první projekt města Tábora v nové republice. Myslelo se na chudé rodiny, na ty, kteří přišli do města z venkova a neměli kde žít, i na ty nejubožejší.
Když kráčím kolem Fišlovky, přemítám vždycky o tom, co by řekl tehdejší starosta Tábora na drobný fakt, že když se tu před pár lety budovala pěší stezka podél řeky, tak všechny východy z ní byly postaveny od toho domu nejméně sto metrů. A že na nehezké hřiště za vysokým železným plotem, na kterém se scházejí fišlovácké děti, nevede z Fišlovky ani jeden přechod pro chodce. Když chtějí přeběhnout domů, musí se chtě nechtě vrhnout do hustého provozu. A zvlášť teď, když se opravuje hlavní táborská tepna a jezdí se tudy oklikou.
Na velkém žlutém domě v zimě v létě vlaje prádlo, jsou před ním zaparkované kostry oježděných kočárků, které už přestaly vozit děti, ale využívají se na dovážení a odvážení nákupů nebo různého použitelného materiálu. Jako by se člověk ocitl v Portugalsku nebo v Itálii a nestál na břehu Lužnice. Fišlovka, dům hrůzy, špatná adresa… Tak se o ní mluví na sociálních sítích i v médiích. Tam bych bydlet nikdy nešla, slýchala moje přítelkyně, která si koupila a opravila dům hned vedle. Nebojíš se, ptali se jí? Nebojí se.
Lidé, kteří tu bydlí, většinou propadli sociálním sítem, nemůžou se odpíchnout ode dna anebo tu po nekonečném bloumání po ubytovnách našli domov. Protloukají se, jak se dá. Zatímco my při narození začínáme na nule, oni jsou v jasném minusu. Obecným lidem jsou pokládáni za neřád a odpad. Na rozdíl od mnohých jiných nás, když scházíme prudkým kopcem dolů k řece, skoro každý z Fišlovky pozdraví.
Partička hubených kluků s obrácenou kšiltovkou, sluchátky a věčným cigárem, vyfintěné romské maminy obklopené dětmi, co tlačí do kopce plné kočárky, aby si mohly jít nakoupit do Billy, Ernest, který si, hluboce zaujatý, povídá se svým kolem. Chlapi tudy moc nechodí. Bývají v práci, kterou nikdo kromě nich nechce dělat. Kromě početných rodin, které se mačkají v miniaturních místnostech, bydlí ve Fišlovce i nejrůznější táborské postavičky, lidé nemocní a všelijak blázniví nebo ti, kdo se vzpírají jakýmkoliv kategoriím.
Jedním z nich byl donedávna i Jiří Pekárek. Pouliční kreslíř, kterého jste mohli, jakmile bylo jen trochu teplo, zaručeně potkat, jak sedí na lavičce, celý shrbený, nohy složitě propletené pod sebou a tlustou fixou nebo pastelkami kreslí ráznou linkou táborské veduty. Jeho vráskami zbrázděná tvář a nebesky modré oči s kouskem klukovského fištrónu byly pevnou součástí našich dní.
Když byla zima, chodil po spřízněných domácnostech a prodával své kresby po padesátikorunách. Někteří z nás se stali sběrateli. Každý mu rád dal staré oblečení a boty, v zimě bundy a kabáty. Myl se po kavárnách. Když dostal výplatu, hned zamířil k holiči, nechal se ostříhat, koupil si kamelky, sednul si na zahrádku, a když jste šli náhodu kolem, neodolatelně vás zval na kafe. Fišlováci Pekárka moc v lásce neměli: měl v tom domě jednu holou místnost bez vody a elektriky, ve které léta letoucí skladoval všechno, co dostal a našel. Odvážel se prý, kvůli jejich stížnostem, je to pár let, z té jeho cimřičky náklaďák.
Pekárkův život je plný tajemství. Narodil se v Táboře a vychovávala ho matka, má sestru, která se k němu nezná. Kdysi dávno snad hrával s divadelním souborem v Liberci, pak se ale souvislá nit ztrácí. V Praze zná kdekoho a často vypráví, s kým se kde, především u divadla, setkal a co zažil. Promísí to ale pokaždé s podivným tajemným spiknutím proti jeho osobě, které nastalo už před několika stovkami let a pokračuje nadále v malých, ale nekonečných útrapách.
Přišel o všechno, protože ho podvedli, nikdy nedostal, co měl, kdosi mu dluží a jiný mu něco ukradl. Ale jsou i jiné, méně známé stránky jeho osobnosti: procítěný hrdelní, skoro waitsovský zpěv, kterým jednou odrovnal naše vernisážové publikum, drobné fórky pro zasvěcené, díky kterým jste se okamžitě stali jeho příbuznými, nebo vrozené kazatelství.
Kdysi jsem mu darovala teplou bundu: nosil už pár měsíců úděsný plísňový kabát s kožíškem, který páchl na dálku. Druhý den jsem ho potkala na prázdném náměstí. Bylo sychravo a neutěšeně, nevím už, kam jsem to kráčela, ale cítila jsem se opuštěně. Hned jsem mu vyčinila, proč si nevzal tu krásnou čistou a teplou bundu a nosí zase smradlavou plesnivinu. Podíval se na mě naprosto přítomným vědoucím pohledem, otevřel svůj smradlavý kabát a hlasem trochu káravým řekl: Terezko, tohle není kabát, to je královský hermelín. Výkladů má tato památná věta hned několik, nebudu napovídat. Ale jisté je, že v tu chvíli věděl o světě o mnoho víc než já.
Jisté také je, že Jiří Pekárek minulý podzim zmizel. Chvíli pobýval v táborské nemocnici, kde si ode mě jednou vyžádal roládu z místní kantýny. Pak jsme ho viděli, jak skoro nahý v polootevřeném županu nejistě bloumá říjnovým městem. Pak nebyl. Říká se, že skončil někde v Eldéence na Vysočině, prý pár kilometrů od místa, kam jezdíme na chalupu. Proč právě tam a za jakých okolností, se zatím nepodařilo vypátrat. Ochotné sestry z vysočinských zařízení mi diktují stále další čísla, na kterých by mi mohli sdělit podrobnosti.
Pane Pekárku, ať jste kdekoli, chybíte nám. I když jste se možná jen obratně vyhnul téhle nemožné době, ve které by bylo těžké protlouct se prodejem pokreslených čtvrtek a čekáním na důchod. Každopádně, už se na vás těšíme.
autor:Tereza Horváthová
