Milavečský mlýn

Nejstarší písemné zmínky o mlýně se podařilo zachytit k roku 1561, kdy tu byl mlynářem jistý Pavel.

Snad z jeho rodu pocházel i Matouš Hoffman, který se zde v roce 1650 připomíná. V berní rule z roku 1654 je na zdejším mlýně o dvou kolech zmiňována jeho vdova Kateřina Hoffmanová. Ke mlýnu tehdy patřilo 18 strychů polí, 2 potahy, 2 krávy, jalovice a 10 sviní. S vodovou tu žily nezletilé děti Anna, Oldřich, Jiří, Marta a Markéta. Snad již v roce 1653 se vdova provdala za Ondřeje Hofrichtra, který na mlýně hospodařil do doby zletilosti jejích dětí. V roce 1653 měl mlynář Hofrichtr při s rychtářem a obcí milavečskou o les a jisté platy. Ani na mlýně se mu příliš nedařilo, neboť v roce 1668 žádal o úlevy kontribucí, jinak že bude muset mlýn opustit. Domažlická vrchnost se usnesla, že pokud nebude kontribuci platit, bude ze mlýna „ sehnán „. Když synové Matouše Hoffmana Oldřich a Jiří dospěli, byl jim v roce 1676 odevzdán mlýn za odstupní cenu 600 zlatých. Ke mlýnu tehdy náleželo 36 strychů polí, luk na 18 vozů sena a otavy, kousky lesa a rybníček, který ležel u mlýna. V roce 1700 držel mlýn Štěpán Hoffman. Roku 1724 však mlýn bez povolení vrchnosti prodal mlynáři Rudolfu Kacerovskému. Prodej byl prohlášen za neplatný a Hoffman dostal pokutu 15 zlatých. Štěpán měl 3 syny a Václav následně dostal mlýn. Kolem roku 1760 převzal mlýn Václavův syn Jiří. V roce 1788 měl Jiří vodoprávní při s vrchnostenským úřadem v Kanicích. Když se v roce 1805 oženil jeho syn Linhart, předal mu část pozemků patřících ke mlýnu, na nichž pak vznikl dvůr Linhartovský čp. 56. Při stavbě náspu západní dráhy Linhartův syn Jan zavezl rybníček u mlýna a na jeho místě zřídil zahradu. 
1838 – Císařský povinný otisk stabilního katastru zaznamenává úzkou podlouhlou, již nespalnou, budovu na poměrně dlouhém náhonu, zakreslena jsou dvě kola. Na indikační skice i originální mapě jsou zachyceny stavební úpravy. Mlýn i vedlejší hospodářství je v držení rodiny Hoffmannů.

Sčítání obyvatel z roku 1869 uvádí jako mlynáře Janova syna Michala Hoffmana ( *1827 ). V roce 1880 byla majitelkou mlýna Michalova vdova Dorota. V roce 1881 byl vodoprávní komisí při mlýně zřízen vodní cejch. Mlýn tehdy pracoval o dvou složeních. Roku 1890 je mlýn v majetku Michalova syna Jana Hoffmana ( *1856 ). Souběžně vlastnili Hoffmanové i sousední čp. 56 a Nový mlýn čp. 84. 

Roku 1900 je mlynářem stále Jan Hoffman. Patrně pro nedostatek mužských potomků mlynářský rod Hoffmanů kolem roku 1903 z milavečského mlýna po téměř třech staletích odchází, aby jej nahradil jiný ze známých mlynářských rodů, kterým byli Tauerové. V roce 1903 tak přichází na mlýn Josef Tauer ( *1860 ) z Mezholez. Dle vodní knihy bylo v roce 1907 schváleno ve mlýně nové mlýnské zařízení, byla odstraněna kola a nahrazena turbínou. I v roce 1910 je dle sčítání obyvatel mlynářem Josef Tauer.

Roku 1921 byl majitelem stále Josef Tauer, ale mlynářem, který vedl výrobu byl již jeho syn František ( *1892 ), kterému byl k ruce mladší bratr Josef ( *1894 ). 
Seznam a mapa vodních děl Republiky československé 1930: Zubřina – Milavče 55 – Josef Taur (Tauer) – mlýn – 1 turbina Francis – 0,460-3,5-16,1. 

V roce 1936, 20. listopadu vyhořela obytná část mlýna, shořela střecha i sousední chlévy.

Josefa Tauera zastihla na mlýně 2. světová válka i komunistický převrat v roce 1948. Tauer byl tvrdě perzekvován jak německými okupanty, tak i komunisty. V roce 1943 byly při kontrole ve mlýně nalezeny výkazy obilí semletého proti zákazu protektorátních úřadů. Jména mlečů byla naštěstí uvedena pod přezdívkami a tak byl většina zemědělců osvobozena. Josef Tauer jména milavečských zemědělců neprozradil, ačkoliv byl mučen a odsouzen k deseti letům žaláře. Kolik let ve vězení strávil farní kronika nezmiňuje. Krátce po osvobození se ale Tauer dostal opět do kriminálu, tentokrát komunistického. Likvidace Tauerovy rodiny byla patrně nejsmutnější kauzou totalitního režimu, která se týkala přímo Milaveč.

Okresní soud v Domažlicích uznal při veřejném líčení dne 7. března 1952 mlynáře Josefa Tauera vinným především z toho, že v letech 1950 a 1951 přimísil do obilí, které u něho mělo uskladněno hospodářské družstvo Domažlice, asi 400 kg bílého písku. Zda byla tato obžaloba vykonstruovaná, nebo pravdivá, se dnes již nedá zjistit. Dále pak mlynář veřejně pobuřoval proti republice a jejímu lidově demokratickému zřízení, čímž spáchal trestný čin sabotáže a pobuřování proti republice, za což dostal trest odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně. Odvolání odsouzeného bylo odmítnuto. Zároveň propadl státu celý Tauerův majetek – polovina mlýna, na níž byla zavedena státní správa. O mnoho lépe nedopadla ani Tauerova manželka, která vlastnila druhou polovinu mlýna. Státní úředníci rozhodli, že nemovitost je nedělitelná a mlynářka sama ji nemůže obhospodařovat, jelikož by tak mohla ohrozit obecné zájmy státu a jeho hospodářského plánu. Proto byla i tato polovice vložena do povinného pachtu JZD Milavče. Následně byl proveden soupis živého i mrtvého majetku příslušejícího ke mlýnu a jeho odhad, který je ve zkrácené podobě pro srovnání s dnešními cenami uveden: zemědělská půda celkem 10,74 ha v ceně 220.170,-Kčs, les o výměře 2,86 ha v ceně 4.920,-Kčs, budovy mlýna v ceně 50.000,-Kčs a zařízení mlýna za 101.300,-Kčs, celkem 376.390,-Kčs.

Budova mlýna poté měnila nájemce, kteří ji využívali, aniž by se věnovali základní údržbě. V roce 1954 byla v nájmu Okresního výkupního závodu v Domažlicích a sloužila jako skladiště. Již v roce 1955 ale výkupní závod vypověděl MNV Milavče nájemní smlouvu, aby nemusel mlýn opravovat. Při prohlídce v roce 1955 byly opravy mlýna odhadnuty na 38.000,-Kčs. Jelikož ale nikdo neměl na opravy peníze, byl mlýn předán zdarma do užívání místního JZD, čímž byla nepřímo podepsána jeho demolice. Již v roce 1959 zemřela mlynářka Tauerová, aniž bychom se dozvěděli, zda se dočkala příchodu manžela z vězení. Po její smrti si syn Josef Tauer mladší ( *1923 ) zažádal o převod dědictví matčina dílu. Komise provedla odhad a „ dle místních poměrů „ rozhodla, že Josefovi náleží dědický podíl ve výši 15.000,-Kčs. Srovnáme-li tuto částku s odhadem majetku rodiny Tauerových z roku 1952, jednalo se o pouhý zlomek ceny.  

V roce 1960 si Josef Tauer mladší zažádal o možnost přidělení bytu v rodném mlýně. Tajemník MNV Domažlice mu jej sice přidělil, ale upozornil jej na nutnost domluvit si podmínky nájmu předsedou JZD Mír, které bylo majitelm jeho mlýna. V roce 1960 MNV Milavče požádal Západočeské mlýny a pekárny Plzeň o likvidaci a odvoz mlýnského zařízení, aby se tak zvýšily skaldovací prostory mlýna. Roku 1966 bylo mlýnu odebráno i vodní právo a zavezen náhon. Poté už nic nebránilo celkové likvidaci mlýna, který byl bezezbytku zbořen.