Pavel Kmoch: Starý mlýn v Uhříněvsi
Objekt je v literatuře i internetových zdrojích správně uváděn jako nejstarší dochovaná stavba v Uhříněvsi, třebaže odůvodnění tohoto tvrzení je většinou zavádějící. Kolují o něm nepodložená tvrzení, že byl vystavěn templáři, kteří měli v Uhříněvsi komendu, doloženou listinou z roku 1292 (viz Antonín Semanský, Paměti městyse Uhříněvsi a okolí z roku 1910). Někdy je objekt, nebo alespoň jeho základ, zaměňován s komendou samotnou (jejíž lokalizace je neprokázaná, dosud pouze tušená na místě pozdějšího knížecího zámku cca 500 m vzdáleného, případně blízkého kostela), někdy se tvrdí, že se jedná o templářskou vodárnu. Objekt samotný ale nenese jakékoli známky toho, že by vodárnou měl kdysi být.
Další tvrzení, někdy od velmi fundovaných osob, znějí, že objekt byl jako mlýn již přímo postaven. To je ale omyl. Stávající budova byla totiž jako mlýn pouze adaptována. Obvodová zeď byla probourána pro vodní kolo, umístěné atypicky uvnitř budovy, a věž byla podkopána pro odtok vody. Jako dodatečná je tato změna identifikovatelná jednak podle toho, že zdivo věže popraskalo při této úpravě svislými, dnes již stabilizovanými trhlinami, a jednak podle toho, že tyto úpravy byly provedeny očividně nepříliš odborně – postrádají například řádné zaklenutí průrazů, jaké by bylo při budování mlýna na zelené louce jistě provedeno.
Co se týče stáří a původního účelu budovy, jedná se o objekt, vystavěný někdy ve druhé polovině 17. století jako renesanční tvrz. Její stavba byla tedy zřejmě realizována tehdejšími čerstvými vlastníky panství, Lichtensteiny. Toto tvrzení je doložitelné mapou z roku 1715, kde je objekt perspektivně zobrazen bez mlýnského kola nebo jiných typických atributů, zato s praporcem na věži. Tato mapa, jejíž autor není znám, se nedochovala v originále; její reprodukce se nachází v knize Antonína Semanského.
Kromě této mapy je objekt půdorysně zachycen také na mapě z roku 1909, reprodukované tamtéž. Podle popisu se jedná o kopii mapy M. Čermáka z roku 1806, překreslenou Aloisem Jírkem; originál Čermákovy mapy je dnes ale rovněž nezvěstný. Na této mapě je objekt, už nesoucí č. p. 19, označen jako mlýn, a jako nájemce ve vztahu emfyteuze (tedy dědičného nájmu) je uveden Václav Žilák.
To, že objekt nepostavili templáři, dokladuje naprostá absence starších stavebních a architektonických prvků než renesančních. Románské nebo gotické prvky nebyly nalezeny ani při důkladných průzkumech při rekonstrukci, kdy docházelo např. k sejmutí omítky. Datum barokní adaptace na mlýn lze určit na rok 1727; tento letopočet je vytesán na dubovém trámu mlýnské konstrukce.
Tvrzení, které se někdy vyskytuje, tedy že věž je starší než hlavní budova mlýna, a ta je pouze vystavěna na základech tvrze, je očividně nepodložené. Toto tvrzení pramení pravděpodobně ze skutečnosti, že pro vlastní provoz mlýna byla využívána pouze hlavní budova, a věž byla využívána zřejmě pouze jako sklad obilí. Z toho důvodu nebyla po celou dobu ani příliš udržována. Průběžně opravována byla pouze střecha, takže se v podstatě málo využívaná věž během staletí naštěstí nezřítila. Stavební prvky a konstrukce obou budov jsou ale shodné, navíc v hlavní budově je zachováno několik prvků, které hovoří spíše pro její původní funkci tvrze (černá kuchyně, křížová klenba).
Objekt byl ve své původní podobě zachycen na akvarelech místního rodáka, akademického malíře Jindřicha Bubeníčka v roce 1875. Po tomto datu došlo k odstranění charakteristických renesančních detailů včetně kamenných ostění oken a mohutného kamenného portálu z červeného pískovce, původní volutové štíty byly přestavěny na rovné a byl vystavěn nový, vyšší krov.
Tyto zásahy provedla správa cukrovaru v Uhříněvsi, která areál mlýna s potokem zakoupila v souvislosti se zákonem o vodním právu. Správa zřídila ve mlýně byt pro pracovníka cukrovaru a mlýn začal chátrat. Mlelo se v něm nicméně ještě někdy do doby 1. světové války, a ještě kolem roku 1920 byl mlýn využíván pro šrotování. Poté jeho průmyslová funkce zanikla – s malou výjimkou let druhé světové války, kdy byly v objektu umístěny německé vulkanizační dílny. Jak za dob první republiky, tak po druhé světové válce v objektu fungovaly pouze dva deputátní byty cukrovaru; ty byly počátkem 60. let 20. století převedeny na bytový fond města.
Současný majitel objekt zakoupil v roce 1966 díky šťastné shodě okolností, kdy byly Národní výbory nuceny odprodat nevyužité objekty velikosti rodinného domu. Na prodejní cenu se navíc vztahovala značná sleva z toho důvodu, že objekt byl starý a jako takový byl považován za nehodnotný. Stav objektu v roce 1966 byl velmi špatný a majitel jej rekonstruoval do podoby z roku 1875 po dobu 32 let, do roku 1998.
Bylo třeba kompletně vyměnit krovy obou budov, jak hlavní budovy, tak věže, udělat nové přívody a rozvody vody a elektřiny, kanalizace, opravy či nahrazení trámových stropů (například ve věži tyto zcela chyběly) a mnoho dalšího. Původní volutové štíty byly naštěstí při úpravách po roce 1875 pouze dozděny a nebylo tedy nutno je vybudovat znovu. Na věži byla vybudována dřevěná nástavba, která odpovídá vyobrazení na výše zmíněné mapě z roku 1715.
V současnosti je objekt po rekonstrukci využíván jako obytný dům, ve kterém jsou zapracovány a volně zakomponovány všechny dochované stavební a průmyslové prvky, jako je původní černá kuchyně, klenby nebo kompletní mlecí zařízení.
Exteriérově objekt víceméně odpovídá stavu z roku 1875; starším prvkem je pouze již zmíněná dřevěná nástavba věže. Novější prvky byly dílem odstraněny (zakrytí náhonu přístavkem), dílem ponechány (vstupní terasa se schodištěm, vybudovaným z prvků původního ostění oken). Okna byla ve velké většině již před rekonstrukcí zvětšena, ale majitel je alespoň opticky uvedl do původního stavu, kdy zdivem imitoval původní kamenné ostění. Náhon mimo objekt je zasypán, dochoval se pouze v prostoru pod mlýnským kolem uvnitř objektu. Voda z rybníku Nadýmač odtéká korytem, který se za městem opět připojuje k toku Říčanského potoka, odkud byla voda pod rybníkem Vodice odvedena.
Suma sumárum – Starý mlýn nebyl původně mlýn, ale renesanční tvrz. Je tedy jedinou dochovanou pevnostní stavbou v Uhříněvsi, protože templářskou komendu, respektive její zbytky, překryla další výstavba, a renesanční zámek, po 80 let v užívání Výzkumného ústavu živočišné výroby, nelze za pevnostní stavbu považovat.
