JERONÝM HOLAČKA - MISTR MLYNÁŘSKÝ
Antonín Javorský, bývalý hajný v. v.
zpravodaj Lanžhot 4/2022
V Lanžhotě přebývala početná rodina mlynářů, jejichž mlýn stával na březích potoka Kyjovky – Morávky. Mlynáři se jmenovali Jašci. Budovy mlýna byly dřevěným mostem rozděleny na velkou a malou stranu. Vodní nádrž (vantroky – dřevěný vodní žlab) byla malá, a proto se mlelo jen při větším stavu vody. Dvě mlýnská kola, hřídelem zapuštěná do silné kamenné zdi, jakož i vantroky, byla dřevěná a na spodní pohon – proud. Dno pod nimi bylo zpevněno silnými dubovými fošnami, aby jej proud nevymílal. Mlýn byl postaven na základech z velkých těžkých kamenných kvádrů. Na mletí sem vozili rolníci z okolních vesnic: Kostic, Tvrdonic, Kútů, Brodského a dalších. Tenkrát přitom bývalo veselo i dlouho do noci a často i přes půlnoc. Později byl pohon mlýna přebudován na parní a nakonec na plyn.
Staří páni mlynáři bývali velmi rozšafní a s lidmi to uměli. Měli též několik dětí, které si však s námi hrávat nesměly, k jejich výchově zaměstnávali služku. Mimo mletí byla na mlýně jedna místnost, ve které panímáma mlynářka prodávala mouku.
Pan Jeroným Holačka, mistr mlynářský, se narodil v roce 1910 manželům Janu a Marii (za svobodna Řezníčková, její bratr měl obchod v Lesíčkové ulici) Holačkovým ve Frenštátě pod Radhoštěm, ale od dětství vyrůstal v Břeclavi v blízkosti pivovaru, kde měl jeho otec v nájmu pivovarskou hospodu. Kamarádil se syny lesního kontrolora – spisovatele Mikuly (jeden čas bývajícího i na zámečku v Lanžhotě).
Otec Holačka chtěl mít ze syna Jeronýma hostinského nebo kuchaře. A tak ho zapsal do hotelové školy. Ale to Jeronýma nebavilo. Lákalo ho mlynářství. Nevydržel to ani jako pomocník u otce v hospodě. Až ho tedy otec přihlásil do tříleté odborné školy mlynářské na Dubiči v Břeclavi, která byla v těch letech jedinou svého druhu ve střední Evropě. Navštěvovali ji žáci téměř z celého světa. Vesměs synové a dcery bohatých rodičů. Cizinci se ovšem museli napřed naučit česky. S Jeronýmem navštěvoval tuto školu i jinoch z Lanžhota Miloš Veselý, který hrával za lanžhotské první fotbalové mužstvo levé křídlo, potom odešel do Čech a tam i dožil. V té době vyučoval na břeclavské mlynářské škole i prof. Tureček z Lanžhota (pocházel z domu na náměstí, dříve zdravotní středisko).
Ještě, než se vydáme spolu s panem Jeronýmem na další jeho životní cestu, povzpomínejme, že měl tři sourozence, z nichž už žádný nežije, a jeho rodiče jsou pochováni v Kosticích.
Zatímco mládek byl mlynářský mladší tovaryš, starší mlynářský tovaryš byl nazýván krajánkem. A byli to právě krajánci, jejichž zábavné i dobrodružné putování od mlýna k mlýnu, tak krásně zachytil spisovatel – prozaik Karel Tůma (1843-1917) ve svých pramenech Z českých mlýnů. V těch časech bývalo mlýnů po zemích českých a moravských požehnaně.
I mladý Jeroným Holačka po absolvování břeclavské tříleté školy mlynářské se jako krajánek vydal na zkušenou od mlýna k mlýnu: Dambořice u Jevíčka, v Ladné u Hrdiny, v Prušánkách u Brodška, u Vrány v pivovaru Břeclav a jinde. Na některých mlýnech povýšil až na zástupce pana mlynáře. Ať byl, kde byl, všude se hrdě hlásil hlavně ke svému křestnímu jménu Jeroným, protože toto jméno nosil jeden z pánů Rožmberků, pohřbený v Hradci, pán Telče a Hradce.
Poslední „štací“ krajánka Jeronýma Holačky se stává koncem dvacátých let 20. století Lanžhot. Tenkrát patřil starý mlýn na Kyjovce panu mlynáři Jaškovi. Ale připomínali se i nájemci mlýna (od knížete Lichtenštejna, který vlastnil mlýn po několik staletí) Habán, Ulbert, Novotný a jiní. Ve mlýně mimo pantáty mlynáře a panímámy mlynářky pracovali ještě dva tovaryši, mládek, dvě dívky a další pomocníci. Ti všichni ještě vídali na jednom z trámů nápis: Johan František z Lichtenštejna. Rodina mlynáře měla v jedné hlavní budově mlýna svůj byt, tovaryši a další zaměstnanci spávali ve dvorní nízké budově v tzv. šalandě. Nejednou tam ponocovali i ti, kteří přijeli s obilím na mletí z daleka a nestačili by se do večera vrátit.
Mlelo se na obou stranách. Druh mouky se označoval: nulka, jednička, dvojka, trojka. Též se šrotovalo nahrubo. Při práci, a hlavně po ní, o večerech, bývávalo ve mlýně veselo a zpívalo se nejčastěji při harmonice. Vody nikdy nechybovalo, když ještě roztáčela kola, potom už svoji úlohu ztratila, když se přešlo na jiný pohon. A hastrman? Ten musel být u lanžhotského mlýna na Kyjovce pořád, i kdyby, jak se říká, na chleba nebylo. Pod mlýnem hrozila až šestimetrová hlubočina plná ryb i obrovských sumců. Dokonce tu byla jednou ulovena mořská vyza, jak o tom psal i ve své rybářské knížce spisovatel Jiří Mahen.
Některé zlidovělé písně o hlubočině pod lanžhotským mlýnem připomínají tragickou událost. Na tu si dobře pamatuje i pan Holačka, neboť utonulého mladíka, který se jmenoval Mazuch a pocházel z Týnce, třetího dne po tragédii vytáhl právě on. Tenkrát jistý Kudrna, majitel auta, odvážel přes dřevěný most z budovy na malé straně železo. Bohužel, auto - tedy náklad na něm přehnal, most nevydržel. Mladík, který seděl na fůře, spadl spolu s železem do proudu. (Poznámka redakce: O této tragédii psala ve zpravodaji 2/2022 paní Marie Petrlová.)
Osud mlýna na Kyjovce byl spjat s osudy hospůdky U Ošťádalů – Urbášků a s větší hospodou i se sálem a kuželnou u Žida Lamberka. V čase mletí byly obě stále plné, a když se nemlelo, sedávali v nich mlynářští.
Po frontě v dubnu 1945 přestal mlýn na Kyjovce jako mlýn existovat úplně. Ale už na přelomu let třicátých a čtyřicátých, kdy mlynář Hořčica, nástupce po mlynáři Jaškovi, manžel vdovy po Jaškovi, dal do provozu nový, moderní mlýn v Súhradech, mnoha staletá historie lanžhotského vodního mlýna na Kyjovce – Morávce končí. Od Kyjovky do Súhrad přechází i pan Jeroným Holačka. Na starém mlýně, v jeho zachovalých částech postupně bydlí četník Bednář s rodinou a po něm Ladislav Dáňa s manželkou a rodina Františka Šuláka.
Mlýn, hospody, mlynářští hastrmani – vše zůstává minulostí. Leč mistr mlynářský Jeroným Holačka nežije celá ta dlouhá léta v Lanžhotě sám. Bylo mimořádně hodně sněhu, když se v únoru 1933 žení s Marií, rozenou Horákovou. Je to dcera bohatého lanžhotského sedláka Michala Horáka ze spodní části ulice Komárnov. Michal Horák patřil též mezi poslední lanžhotské volaře, chovatele volů k tahu. Pamětníci říkají, že když v lednu 1948 zemřel, byl tak tlustý, že ho nemohli nést na hřbitov na márách, a tak ho tam odvezl na voze gumáku s koňmi jeho skoro soused Josef Straka.
V životě mistra mlynářského Jeronýma Holačky je smutnou zajímavostí to, že 1. března 1933 na Škaredou středu umírá jemu a jeho ženě dcera Jiřinka. Po ní se už žádného dítka nedočkali, ale přesto vychovali svoji neteř Julii Jurečkovou.
Když mlýn mlynáře Hořčice v Súhradech byl znárodněn a posléze i vyřazen z provozu (jaká škoda, říkávali mnozí) a přeměněn na sklad JZD, pracuje mistr mlynářský v družstvu všude, kde je třeba. A z JZD také potom odchází do důchodu. Naposledy si ho naši občané jistě dobře pamatují ze stodoly u Turečků, kde šrotoval lidem obilí.
Už z domu nevychází, jako docela nedávno, třeba bok po boku s kolem, které nemělo ani „obutí“, protože k čemu, když už na něm nejezdil? Na každém kroku, pevném i vratkém, vsedě v hospodě i jinde, byl to, a zůstává takovým vskutku tůmovsky veselý krajánek, u něhož se na verpánku životu líbí.
Ani na řečiště Kyjovky není už tak romanticky čisté a půvabné jako bývalo, když si ho lidé vážili. Zanáší se bahnem a haraburdím, ač čas, který se klade na lidské životy, včetně toho Jeronýma Holačky, mistra mlynářského, by tomu sám o sobě nechtěl.
Lanžhotský mlýn smutně do vody hledí….
https://www.lanzhot.cz/mesto.../zpravodaj-mestskeho-uradu-1/
