Od dávných dob měly Mokrovousy 2 mlýny. Jeden z nich byl nazýván jako „Železný“ a podle Františka Kozáka a Václava Deyla se nacházel nejspíše na pravém břehu Bystřice poblíž okresní silnice z Třesovic do Suché, a to na poli, kde se dosud říká „Na Železným“. Proč obdržel zrovna tento název, tak to nevíme. Nejspíše ho získal podle toho, kdo ho postavil, případně podle prvního mlynáře, což potvrzuje i obecní kronikář Jan Řebíček.
S jistotou tak můžeme pouze říci to, že první zmínka o něm pochází z roku 1559 (uvádí se i rok 1560), kdy byl prodán majetek zesnulého Bořka Dohalského z Dohalic, který nezanechal po sobě dědiců, jeho strýci Mikuláši staršímu Bořkovi z Dohalic a na Veselí, a to za 4 500 kop grošů českých. Jednalo se o tvrz, dvůr a ves Mokrovousy a mlýn „Železný“, který však byl malý a technicky primitivní, protože byl poháněn spodní vodou. To se projevovalo tím, že v období sucha se na něm mlet nemohlo, a tak se vrchnost rozhodla, že postaví mlýn nový. Předtím však musela nejprve upravit tok Bystřice, aby bylo docíleno většího spádu vody, a to pomocí nádržky, v níž by se voda shromažďovala a podle potřeby pouštěla na mlýn.
Vrchnost tak nechala postavit poblíž panské sýpky v Dohalicích dřevěný jez a tok řeky upravila až do Mokrovous, kde na levém břehu Bystřice nechala zřídit nový mlýn. Tím bylo dosaženo 4,10 m vodního spádu, což byla značná vodní síla, jež stačila pohánět 3 vodní kola k pohánění 3 českých složení a krupník. Při nádržce byla vybudována sádka a domek pro rybáře, který vyrostl na pravé straně Bystřice, poblíž mostu na cestě mezi Mokrovousy a Janovem. Tento rybář se nestaral jen o tuto nádržku, ale rovněž i o rybníky v „Zaretě“ a ve „Starém“.
Není náhodou, že tento mlýn vznikl nedaleko místní tvrze, aby měla vrchnost dohled nad ním a zároveň ho mohla lépe ochránit v nebezpečných dobách. Po smrti Mikuláše staršího Bořka z Dohalic zdědil Mokrovousy jeho vnuk Zdeněk z Dohalic. Ten však nebyl dobrým hospodářem a nadělal takové množství dluhů, že mu bylo panství v roce 1598 prodáno. Tvrziště a sídlo Mokrovousy, dvůr poplužní při tvrzi, ves celou, mlýn při tvrzi a mlýn dlouhý „Železný“ koupil Hynek Bořek Dohalský z Dohalic, vnuk Mikuláše staršího Bořka z Dohalic, přičemž druhý mlýn byl zmíněn již jako opuštěný. Následně docházelo k častým změnám vlastníků panství, a tudíž i mlýna samotného.
Z obou mlýnů tak přežil pouze ten u bývalé tvrze. Počátkem 19. století byl panský mlýn prodán vrchností mlynáři Josefu Nedomovi. Nešlo však o celý mlýnský areál a k němu náležejících pozemků. Jednalo se totiž o pouhou mlýnskou budovu s asi 16 korci pozemků. Tehdy ještě neexistovalo později vybudované roubené obytné stavení. Mlynář žil přímo ve mlýně při jižní straně o 2 místnostech a ve sklepě s oknem na spád vody byla šalanda, útočiště zaměstnanců mlýna a krajánků, kteří tu nacházeli nocleh a stravu.
Přestože byl mlýn v soukromých rukách, tak největším zákazníkem mlýna byla stále vrchnost. Ta později uznala, že má mlynář špatný byt, a tak mu dala zdarma veškeré potřebné dubové dříví na výstavbu obytné budovy. K ní mělo dojít v době, kdy byla na Dohaličkách postavena původní fara, protože obě budovy měly až nápadně podobné mansardové střechy.
Někdy kolem roku 1840 byl mlýn čp. 26 Josefem Nedomou prodán Josefu Fiedlerovi, který v roce 1845 žádal, aby sadovský panský úřad provedl opravu stávajícího dřevěného jezu v Dohalicích, který byl stržen povodní. Při stavbě tohoto jezu byl zasazen „vodní cejch“ v podobě silného kovaného hřebíku do topolu, který rostl do svého poražení roku 1937 po levé straně u jezu.
V roce 1858 se rozhodl majitel sadovského panství František Arnošt hrabě z Harrachu, že postaví v Sadové cukrovar. Ten však potřeboval pro svou výrobu značné množství vody, a tak musel vyjednávat i s mokrovouským mlynářem, od něhož musel mít povolení k odebírání vody z Bystřice. Mlynář Josef Fiedler se nebál, že by byla jeho živnost tímto nějak ohrožena, a tak 11. července 1858 uzavřel s panským správcem Františkem Chmelařem dohodu, v níž byla povolena stavba cukrovaru na pravém břehu Bystřice, jemuž příslušelo právo hlavní potok změnit v jalovou řeku, běh vody obrátit k továrně, v ní vodu neomezeně používat a libovolným způsobem zase vést zpět. Pouze jinou vodu, kterou do cukrovaru svedl, mohl odvést jinam. Za to musel František Arnošt hrabě z Harrachu vyplatit vyvozovací kapitál ve výši 2 762 zlatých 36 krejcarů a úroky ve výši 36 zlatých 33 krejcarů, čímž se vlastník mlýna zbavil dlužné dědičné obilní činže i s úrokem. Dále musel mlynáři přenechat užívání trávy na vrchnostenském poli zvaném „Sádka“, jež bylo položeno přímo u mlýna, a to po 7 let po sobě jdoucích, ale mlynář musel naopak zaplatit správci velkostatku svědomitě vyměřenou náhradu.
27. května 1874 zemřel mlynář Josef Fiedler a mlýn po něm převzal syn Karel Fiedler, jenž musel uhradit nejen dluhy, ale vyplatit i další podíly: 1 200 zlatých Josefě Součkové, manželce obchodníka ve Všestarech; 2 325 zlatých Anně Plichtové, účetní cukrovaru z Bašnice; 2 000 zlatých Josefu Fiedlerovi, úředníku pojišťovny v Praze; 1 500 zlatých Adolfu Fiedlerovi, hospodářskému úředníku v Mokrovousích; 3 000 zlatých k pozůstalosti Emilie Fiedlerové a 3 000 zlatých Hermangildě Krušinové, manželce pokladníka Národního divadla v Praze. To, co mu zbylo, se stalo jeho podílem. 1. ledna 1876 bylo rozhodnuto, že tyto podíly budou vyplaceny v 6 ročních, stejně velkých částkách. Zároveň měly být úročeny 6 %. Zároveň měl být pořízen výměnek pro Josefu Fiedlerovou, matku Karla Fiedlera. Ta se však odstěhovala roku 1881 ke své dceři Josefě Součkové do Všestar a věc byla odložena na pozdější dobu.
Tyto nároky byly na Karla Fiedlera příliš a navíc jeho podíl na mlýně činil pouhých 1 372 zlatých. Mlýn tak nemohl udržet, ten se tak dostal do exekuce a v následné dražbě 22. července 1879 byl prodán bývalému vedoucímu ve mlýně hraběte Šlika v Kopidlně Ferdinandu Kozákovi a jeho manželce Anně ze Žitětína, a to za nejvyšší podání 18 225 zlatých. Jeho konkurent J. Kadečka z Probluze tak neuspěl. Po vyúčtování všech dluhů bylo Karlu Fiedlerovi vyplaceno v hotovosti 421 zlatých 16 krejcarů a úrok ve výši 19 zlatých 42 krejcarů. Přišel si tak pouze na 1/3 svého určeného podílu. Zaplacen byl také výměnek pro Josefu Fiedlerovou, jenž byl odhadnut 25. května 1875 na 259 zlatých 43 krejcarů.
Člověk se až diví, že bylo za mlýn získáno tolik peněz, protože ten byl v příšerném stavu. Šindelová střecha byla prostřílená ještě z prusko-rakouské války roku 1866 a rovněž dřevěné budovy byly zchátralé. V roce 1884 tak byly některé hospodářské budovy přestavěny na zděné, později i kolna a roku 1886 též stodola. V roce 1888 byl celý mlýn navíc zmodernizován a zařízen jako umělý válcový mlýn s novou žitnou stolicí. Následně bylo zavedeno námezdní mletí i mletí obchodní a zřízena pekárna.
Těmito přestavbami a modernizacemi se stal mlýn velmi výnosným, takže se Ferdinand Kozák mohl vrhnout na další podnikání. Roku 1892 postavil sušárnu na čekanku, což nebyla v Mokrovousích žádná novinka, neboť již v roce 1888 postavil Josef Kučera sušárnu na čekanku, k níž později zřídil také pražírnu čekanky, jež nosila název „Rolnická továrna na kávové náhražky“. Oba podniky však vyhořely a nebyly obnoveny.
Nový vlastník mlýna si dokázal zprvu najít i lepší cestu k majitelům velkostatku než jeho předchůdci. 26. března 1884 se dohodl s Janem hrabětem z Harrachu o úpravě jezu v Dohalicích. Uvedený hrabě postoupil manželům Kozákovým pozemky v mokrovouském katastru, a to louky na č. kat. 141, 144 a 147, pastvinu č. kat. 145 a zahradu č. kat. 146. To vše za 300 zlatých. Oni se naopak zavázali, že během čtvrt roku svým nákladem opraví jez v šíři 13 m, aby prsa jezu byla rovnoběžná s břehy jalové strouhy a na svoje náklady ho budou udržovat i v dalších letech. Tím byl ukončen mnohaletý spor o udržování jezu a umístění „vodního cejchu“. Ten původní totiž zarostl do dřeva, a tak byla úředně stanovena střední výše z nároků obou stran a „vodní cejch“ byl umístěn v břehu u silnice v rovině jižní zdi panského špýcharu na dubovém kůlu s kovovou deskou s iniciály „F. K.“ Druhý spor o napájení dobytka v nádržce před vraty při vjezdu do mlýna však přetrval. Nakonec byl pozemek na „Barburce“ v sousedství mlýna čp. 26 vyměněn roku 1914 za louku u Třesovic. Sotva však jeden spor skončil, vznikl nový. Nejprve v roce 1880 mlynář naletěl velkostatku při zakládání nových pozemkových knih a jemu dosud náležející dno Bystřice do nich nevtělil, čímž se stalo veřejným statkem. Na tento krok velkostatek čekal a následně si začal osobovat právo na braní vody a brodění dobytka, zatímco mlynáři zůstala možnost brodění dobytka v nádržce a nabírání vody do lejt. Později propukl zase spor o rybolov na Bystřici. Jak se zprvu mlynář s panstvem domluvil, tak se mu v pozdější době nedařilo, i když se s ním snažil dohodnout i na vlastní úkor. Jak se říká, „podej mu prst a on ti sežere celou ruku“. Poslední slovo tak měl vrchní zemský soud, jenž rozhodl, že právo rybolovu přísluší vlastníkům mlýna, není však součástí práva vlastnického, ale je právem samostatným. V roce 1900 přibyla k již výše zmíněné sušárně čekanky, existující až do roku 1949, mechanická tkalcovna o 20 stavech a s vlastním elektrickým osvětlením, čímž mlýn zanikl, ale to vše je již jiný příběh.
