Plechhammer, Kuprhamr, Nový hamr

Mlýn Plechhammer (čp. 10 - Pouště)      Petr Kadlec

Poslednímu, pátému hamru se sice dříve říkalo „Kuprhamr“, též „Nový hamr“ a nakonec „Blechhammer“, ale zlidověl název „Plechhamer“. Dříve než se začneme věnovat samotnému hamru a mlýnu je třeba zmínit původní záměr Jana Adama Hiebera. V bývalém patrimoniálním archivu dobříšském se uchovala nájemní smlouva (viz dole v příloze). V roce 1698 byl na základě uzavřené smlouvy mezi správou dobříšského panství a pražským měšťanem Janem Adamem Hieberem, správou panství postaven nový hamr na výrobu měděných plechů „kováň na žestě“ na říčce Kocábě, a to níže pod čtvrtým hamrem. Říčka Kocába vytvářela na tomto místě ohyb do tvaru „U“ a noří se do hlubokého skalnatého údolí, čímž mohlo dojít k jejímu zahrazení velkou sypanou hrází a vznikl velký dvojrybník nazývaný „plechamerský“. Nový hamr patřil k prvnímu svého druhu ve středních Čechách a starší byl už pouze v Horní Blatné. Hamr byl v nájmu Hiebera, který si v něm zřídil výrobu měděných plechů. Výrobě se v novém hamru zřejmě příliš nedařilo, protože po uplynutí 10 let Hieber nájemní smlouvu neobnovil.

V roce 1703 zde byla připomínána jako kmotra Markýta Kotlářka z kruprhamru. Ze starých matrik se také dozvídáme, že se na „plechhamru v roce 1707 narodil Tomášovi a Ludmile Slabihoudkovým syn Jan. V ten samý rok se zde narodil ještě jeden Jan, a to rybníkáři Pavlovi Hájkovi.

Po vypršení smlouvy zde byl v roce 1709 připomínán nově postavený mlýn, který emfyteuticky patřil Janu Fortelkovi. Od roku 1711 se zde připomínají mlynáři Jan a Anna Ježkovi, v roce 1723 pak Ludmila Ježková. Poté, co byla v hamru ukončena výroba měděných plechů, byl tento objekt přestavěn na pilu. Následně se zde připomíná mlynář Procházka z Nového Knína, který nechal ve skále vytesat hluboký sklep, který byl v pozdějších dobách zárukou uchování dobrého jídla a pití. Někdy kolem roku 1795 se mlýn dostal do držení mlynáře Františka Pritzla a jeho ženy Anny. Po nich převzal v roce 1826 mlýn do držení jejich syn František s manželkou Terezií.

V roce 1838 mlýn připadl při novém katastrálním měření na „Starých Hutích“ do katastrální obce Pouště.

Dne 3. května 1852 bylo zaznamenáno, že Tomáš Pritz platil roční emfyteutickou činži ve výši 100 zlatých. 30. července téhož roku požádal otec František Pritz o opravu rour. Jakých, to není uvedeno. V roce 1853 je zapsán na mlýně Plechhamer Václav Pritz, zřejmě druhý syn. V roce 1854 byl při velké vodě poškozen most a vantroky u hráze velkého rybníka. Tehdejší držitelé mlýna a pily – František a Terezie Pritzovi – nechali na své náklady provést opravy, o které se domáhali u vrchnosti. O rok později podali žádost vrchnostenskému hospodářskému knížecímu úřadu o úhradu 823 zl a 50 kr. za opravu vantrok a mostu. Mlynář Pritz se opíral a odvolával na kupní smlouvu a na tradici oprav vrchností. Samotnou údržbu mlýna a pily a jejich strojového vybavení si mlynář hradil sám. Jedině opravy stavidel a vantrok s mostem hradila, jako majitel dvojrybníku „Plechhamerského“, vrchnost sama. Přicházely velké vody, kdy průtok rybníka byl nadprůměrný a v té době způsobovala voda na zařízení velké škody, v jejichž důsledku se zastavil chod mlýna i pily. Knížecí úřad však i tuto žádost zamítl, a proto se mlynář Pritzl obrátil na právě zřízený okresní soud v Dobříši. Tento soud však rozhodl v Pritzluv neprospěch, a tak se odvolal k soudnímu řízení do Příbrami a nakonec až k Zemskému soudu v Praze.

Rozhodnutí však obdrželi až noví dědiční majitelé Tomáš a Marie Pritzovi v roce 1858. Zemský soud v Praze rozhodl takto: „Jeho Jasnost Josef kníže CM, jako vlastník panství Dobříš, je povinován udržovat u rybníka nad mlýnem č. 10. v Pouštích – zvaného Plechhammer – nadále z vlastních prostředků v dobrém stavu existující vantroky spolu s nad nimi vedoucím mostem, provádět opravy téhož, právě tak v případě nezbytnosti u těchto vantrok a tohoto mostu do roka vzniklé opravy nezbytně vykonat a žalujícímu majiteli mlýna nahradit Vámi způsobený náklad v roce 1854 na opravu oněch vantrok mimo mostu ve výši 823 zl. 52 krej.“

Mlýn a pila měly právo pastvy a braní dříví. V roce 1864 se domáhal majitel mlýna práva volného průchodu pro dobytek a příjmu domácí potřeby palivového dříví. Ačkoli již nemohl toto právo listinou dokázat, tak mu bylo s ohledem na dlouholeté užívání mlýna, jehož činži řádně platil, toto právo smírčí cestou knížecím panstvím Colloredo-Mansfeld odkoupeno formou odpuštění činži ve výši 1500 zl. a právo tak navždy vamázáno.

V roce 1866 táhlo kolem plechhamru od Knína pruské vojsko ke Staré Huti. Dne 17. února 1876 po půlnoci vystoupila opět Kocába ze svých břehů tak vysoko, že ohrožovala hamry a mlýn. Plechhamersky rybník, stejně jako Starohuťský a Stržský, musely být otevřeny naplno. V roce 1879 byl mlýn s pilou odkoupen Středočeským dřevařským průmyslem Dobříš. V roce 1895 existoval již jen mlýn, pila byla zřejmě dříve zrušena. Mlýn byl odprodán dobříšskému knížecímu velkostatku. V tomto období zde byl mlynář Šajnera, za kterého se začaly na mlýnu pořádat taneční veselice, které střídaly koncerty a pořádání tombol. Od roku 1903 zde byl v nájmu Jan Tesárek (1878 – 1963) s manželkou Emilií, rozenou Schainerovou z Obořiště. Zde se jim v roce 1905 narodil syn Bohumil a později druhý syn Jaroslav.

V roce 1928 byl mlýn v rámci pozemkové reformy odprodán od knížecího velkostatku, a to velkostatku Kozí Hory, který vlastnil Václav Palivec.

Dne 15. června 1929 si syn Jana Tesárka, Bohumil Tesárek vzal Marii Aixnerovou-Neužilovou, vdovu po mlynáři Aixnerovi z Nového Knína a vyženil s ní i její mlýn. Jan a Emilie Tesárkovi již předtím opustili mlýn Plechhamer a nastěhovali se na vejminek ke svému synovi v Novém Kníně. Zde Jan Tesárek pokračoval v pečení chleba, který byl za války velmi vyhledávaný.

Po odchodu Tesárků z mlýna je zde připomínán mlynář Fiala, který pokračoval v tradici slavností a divadelních představení na Plechhameru.
V létě 1930 uspořádal ochotnické divadelní sdružení „Havlíček“, které pořádalo pravidelně představení v přírodě. Sdružení sehrálo v zahradě mlýna Plechhamer protiválečnou hru „Poprava pěšáka Kudrny“.

V noci 16. září 1931 začal hořet bývalý mlýn a pila Plechhamer. Hasit vyjel sbor dobrovolných hasičů ze Staré Hutě a Mokrovrat. Požár byl tak silný, že jej mohli pozorovat i lidé z Hutě. Požár vznikl na dvou místech a úplně zničil mlýnské zařízení a i ostatní budovy byly značně poškozeny, protože hasičská pomoc přišla pozdě. Nájemce mlýna Fiala se poté uchýlil do Staré Hutě. Přeživší vybavení bylo odvezeno a z mlýna bohužel zůstaly pouze mohutné zdi. Mlýn úmyslně zapálil hajný Drobílek z Kozích hor. Při soudu se přiznal, že zapálil ještě další dva domy a byl odsouzen na 15 let. Po propuštění se odstěhoval na Šumavu a pracoval tam jako lesní dělník. Ve Staré Huti se dlouho tradovalo, že mu k zapálení mlýna dal impuls jeho majitel, velkostatek Kozí Hory, který mlýn už neobnovil.

Emilie Tesárková zemřela v roce 1944 a Jan Tesárek v roce 1963. Jejich druhý syn Jaroslav si vzal Marii Masnerovou z Lochovického mlýna. V roce 1944 se odstěhoval do Nučic, kde provozoval mlýn s pekárnou. V roce 1949 koupil mlýn v Bojově. 
Neudržovaná hráz nevydržela nápor ledu v zimě 1940/41 a v místech mostu se protrhla. Pak zde byl místo rybníku pouze močál. 1. června 1943 hořel les u Plechhamru.

Během let 1943 a 1944 sehrál na bývalém dvoře vyhořelého mlýna ochotnický soubor ze Staré Hutě hru „Z českých mlýnů“.

V dubnu 1945 zde mělo dojít k setkání s partyzány, ale schůzka byla zrušena. V té době se ještě stále dalo po poškozeném mostě přejít.

V padesátých letech se údolí kolem Plechhameru stalo vítaným cílem trampů. Oblíbili si toto místo i proto, že zde zůstaly vedle mlýna velké sklepy. Ještě koncem padesátých let minulého století zde byla u cisterny velká turbína na výrobu elektřiny, ale později zmizela neznámo kam. Mezi lety 1962 – 1963 byly sklepy odstřeleny a k mlýnu byl zamezen přístup. Při odstřelu se zřítila jedna ze stěn. Od poloviny šedesátých let dvacátého století se mlýn i s okolím stal součástí vojenského prostoru. Hráz byla využívána k ostré střelbě vojáků, kteří stříleli přes bývalý rybník ve směru ke čtvrtému hamru.

Další ranou pro rybník a trosky mlýna byla povodeň v r. 1981, která citelně poškodila hráz a místo, kde stávala stavidla.

Po zrušení vojenského prostoru byl tento prostor nabídnut k odkoupení. Bohužel obec neměla o toto zajímavé místo v té době zájem, a tak je Plechhammer již skoro dvacet let v soukromých rukou.

Dnes, tedy v r. 2009, zde stojí romantická zřícenina, kterou stále stojí za to chránit.