Příběh z Radmühle
Přispěl: Jiří Kripner
Pan Ernst Robert Pesssert je posledním žijícím obyvatelem zaniklého mlýna Radmühle ležícího v sevřeném malebném údolí Geigenbach mezi Tunkovem (Tunkau) a Telcovem (Töltsch). Zde se roku 1933 narodil rodičům Wenzelovi a Emmě Pessertovým; jeho otec měl z prvního manželství již 6 dcer a se svou druhou ženou Emmou, rozenou Zapfovou měl kromě Ernsta ještě další tři potomky. Konkrétní datum založení Radmühle dnes není známo, Ernstovi prarodiče sem přišli z Prunéřova (Brunnersdorf) již v polovině 19. století. Kromě mlýna samotného měli jeho obyvatelé vždy jako hlavní obživu také obhospodařování svých políček a práci v lese. Život v Radmühle byl podle Ernstových vzpomínek i přes veškeré strasti tehdejší doby krásný a plný dětského objevování. Ve svahu v těsné blízkosti mlýna rostlo vždy mnoho hub, stejně jako malin a ostružin a cesty v okolí byly lemovány ovocnými stromy. Děti vypomáhali s prací v lese, na polích, starali se o dobytek a byly nápomocné při dalších běžných činnostech. Na velké jarmarky se jezdilo do Žďáru, hlavní poptávkou tam byla sůl. Na podzim vždy celá rodina navštěvovala slavnosti v Litoltově. Cesta tam trvala pěšky téměř celý den. Ernst měl pro tuto příležitost pokaždé oblečený sváteční oblek zakoupený u obchodníka v Doupově. Každou neděli se chodilo na bohoslužbu do Okounova. Zimní čas byl ve znamení dlouhých večerů trávených v kuchyni u kamen, kde se odehrávala většina společenského života rodiny Pessert. Při společném stolování byl čas vyplněn příběhy, pohádkami, ale také hraním na hudební nástroje. Když celý kraj zapadal sněhem, často otec Wenzel pomocí svých volů protáhl cestu do Telcova, kam děti chodily do školy, stejně jako ty z Hory, Tunkova a Mělníku. Ernst Pessert rád vzpomíná na to, jak ho hřejivé světlo vycházející z oken mlýna za tmavých studených zimních večerů vždy bezpečně dovedlo domů. Radmühle byl tehdy jedinou usedlostí v Telcově, která měla zavedenou elektřinu...
S příchodem války se změnila situace jak na Radmühle, tak i v celém regionu. Mladí muži byli postupně odváděni na frontu, lidé, kteří zůstali, zastávali veškerou práci za ně. Největším problémem byla těžká práce v lese. První roky války se v těchto místech obešel bez větších událostí, situace se počala měnit teprve po předposlední válečné zimě.
V září roku 1944 během letecké bitvy nad Krušnými horami se nedaleko školy v Telcově zřítilo letadlo. Již předtím matka Emma Pessert své děti včetně Ernsta nabádala k tomu, aby se zdržovaly poblíž a nechodily dál než do další vesnice. Před každým letadlem se měly ukrýt ve křoví a poté se ihned vrátit zpět domů.
Do blízkosti Radmühle v té době dopadla také letecká puma a tlaková vlna z výbuchu poškodila mlýnské kolo natolik, že další obilí muselo být sváženo do mlýna v Perštejně. V únoru 1945 mohli obyvatelé mlýna a okolních vsí na nebi pozorovat celé svazy spojeneckých bombardovacích letadel.
Poté přišel konec války a období spojené se strachem a nejistotou ve stínu událostí v Tocově a na Kottershofu. Stále více zdejší obyvatel bylo zadržováno příslušníky revolučních gard a odváženo neznámo kam. Rodina Pessert zatím na Radmühle setrvala a divoké týdny května a červa roku 1945 se jí naštěstí podařilo přečkat bez větší újmy.
Na konci zimy 1945 Ernstův otec, Wenzel, vážně onemocněl, byl upoután na invalidní vozík a převezen do nemocnice v Karlových Varech. Jeho syn jej spatřil naposledy na nádraží v Perštejně, když se s ním přišel roloučit. Tehdy ovšem nevěděl, že se vidí naposledy. Wenzel Pessert zanedlouho na to zemřel v karlovarské nemocnici. Na jeho pohřeb musela jeho žena s Ernstem a dvěma dalšími dětmi požádat o propustku, aby směla odjet do Karlových Varů.
Ve stínu smutných událostí a nejistoty prvního poválečného roku nadále pokračoval život rodiny Pessert, než byli její členové, jako jedni z posledních obyvatel Telcova na podzim 1946 zařazeni do odsunu. Měli dva dny na to, aby opustili svůj domov. S sebou si směli vzít pouze zavazadlo do 20kg, avšak žádné šperky ani peníze.
Mlýn zůstal opuštěn, hospodářská zvířata zde musela být zanechána. Svému osudu zde zůstala ponechána také rodinná hrobka na perštejnském hřbitově (později zlikvidována při rekonstrukci hřbitovní zdi). Během cesty do Kadaně, kde se mělo rozhodnout o dalším osudu celé rodiny byl zastřelen pes Waldi, který se´nenechal odehnat. Malý Ernst, kterému v té době bylo 13 let v rukou třímal štěně, to mu bylo před Kadaní vyrváno z rukou a jeho další osud si lze pouze domýšlet.
Poprvé se cestou rodina setkala také s nenávistí zdejších novousedlíků, kteří stáli při kraji cesty a častovali ji jak nadávkami, tak pliváním. Stín nešťastné a zoufalé poválečné doby plné rozhořčení a vzájemné zvůle dolehl teď i na rodinu Ernsta Pesserta.
Z Kadaně byli členové rodiny převezeni do vnitrozemí, kde zastávali pomocné práce na statku u českého sedláka. Ze své staré vlasti byli definitivně odsunuti teprve v roce 1948, kdy přes Pirnu dorazili do Berbisdorfu u Redeburgu.
Není známo, zda se mlýn rodiny Pessert podařilo po odsunu jeho obyvatel osídlit a zda ještě sloužil svému původnímu účelu. Jeho osud, podobně jako desítek dalších okolních obcí a míst se naplnil po roce 1953, kdy se celá oblast uzavřela za hranicí nově vzniklého vojenského výcvikového prostoru Hradiště. Poté byla budova mlýna zbořena, náhon zasypán, pole ponechaná ladem postupně zarostla, stejně tak jako ovocný sad a celé místo zanedlouho zcela pohltila okolní vegetace.
Uveřejněno se souhlasem paní J. Henke; zpracoval Lubomír Klemsa
Rodina Ernsta Pesserta se snaží každoročně vracet na místo svého domova, které dnes připomíná jen několik chatrných zbytků kamenných obvodových zdí, neustále jsou Ernstovi potomci těšeni a fascinováni vyprávěním příběhů z bezstarostného a krásného dětství a uvědomují si jedno - že ve válce vždy nejvíce trpí obyčejní lidé, ať už stojí na kterékoliv straně.
