Fibichův, Vibichův mlýn

Hospodářství s mlýnem vzniklo až ve druhé polovině 19. stol. Poprvé se objevuje na mapě III. voj. mapování z roku 1879.

Mlýn však již v roce 1904 vyhořel a nebyl již obnoven.

 V roce 1925 Rudolf Gabriel, majitel bývalého Fibichova mlýna, využil poničené mlecí zařízení a odstavený vodní náhon k pohonu zemědělských strojů. V roce 1930 se v seznamu vodních děl uvádí ještě pouze hospodářství vlasněné Rudolfem Gabrielem. Následně se R. Gabriel se svým synem rozhodly o dalším využití tohoto vodního zařízení a vybudovaly zde selskou pilu. Pilařský odborník jim doporučil s ohledem na vodní sílu Rejchartického (Kamenného) potoka zřídit zde tzv. „Venezuánský  rám“ s jedním nebo dvěma pilovými listy.
Později zakoupili nové zařízení, které obsahovalo tzv. „Plný rám“, omítací pilu (obrubovačka), pilu na šindele a kyvadlovou pilu. Jakož i všechny pilové listy a veškeré příslušné díly. Protože počet zákazníků velmi rychle stoupal, musel být na začátku třicátých let nasazen motor o síle 15kW aby posílil pohonné zařízení pily. Tato pila, jako mnoho dalších, byla postižena světovou hospodářskou krizí, kdy obchod se dřevem velmi utrpěl a vzpamatoval se až ve druhé polovině 30. let vývozem do Německa.

Po vypuknutí II. světové války bylo dřevo tzv. „kontingentováno“ tj. ke zpracování přiděleno jenom určité množství dřeva. Pila obdržela pouze povolení na zpracování 400-600 kub. Metrů na jeden rok. I přes toto omezení rentabilita díky řemeslníkům a stavitelům byla zajištěna.

V srpnu 1942 vydal Úřad pro lesní a dřevařské hospodářstvím Vratislavi (Forst und Holzwirtschaftsamt in Breslau) nařízení, v jehož důsledku měla být mimo jiných podniků také uzavřena i tato pila. Díky velkým protestům nejen zákazníků ale i místních občanů bylo dosaženo zachování provozu pily. Provoz byl podmíněn tím, že bude využívat vlastní vodní pohon a vlastní pracovní síly.
K velkému okruhu tohoto závodu patřili v té době rovněž rolníci a řemeslníci ze sousedních obcí a to z Rejchartic, Kopřivné, Bratrušova, Temenice, Franštátu (N. Malín), Habešic se Šentálem a dokonce Hraběšína a Loučky. Piliny tohoto závodu byly vyhledávanou surovinou k vytápění zdejších usedlostí (tzv. piliňáky). Po skončení II. svět. války byla pila J. Gabriela zaměstnávající tři osoby konfiskována a národním správcem se stal E. Pecha. Nedlouho poté byl provoz ukončen.

Mezi lety 1959 a 1968 byla pilnice zbořena.